Seznamka
Papež v zemi svého předchůdce: v zemi, která skoro půl století, od roku 1939 až do osvobození neznala než otroctví a utrpení. Kněz, Němec v zemi, po níž jeho krajané šlapali a kterou mučili. Tam, v centru zla povýšeného na životní a vládní systém, v osudovém Auschwitz-Birkenau, papež mluvil za celý svůj národ i sám za sebe, když se tázal Boha – jak se vůbec může křesťan ptát – proč mlčel? Vzdělaný a starý kněz, hluboký a vytříbený teolog, se na okamžik vrátil do dětství, podrobeného krutému duševnímu násilí, mnohem zrůdnějšímu než je ono fyzické; vždyť nejhrůznějším hříchem světa je vždy ten, který je proti duchu: přemýšlel nad nejcivilizovanějším a nejpracovitějším národem Evropy, nakaženým jedem rasizmu, na vážné a hluboké německé křesťanství, zvrácené nihilistickým pohanstvím; snad se rozpomněl i na chvíle, kdy se jako dítě skláněl nad školními knihami, jež mu měly předávat moudrost, ale které se samy staly mocnými nástroji oné morální zvrácenosti, nemoci ducha. Strašlivý hákový kříž, – jde o dávný symbol, který nacházíme i v katakombách - tak podobný a přece tak v rozporu s křížem Kristovým.
Nepřijmeme-li papežova slova, jimiž označuje nacistické představitele za hordu zločinců, kteří svedli a morálně znásilnili německý národ, a přistoupíme na Habermasovu tezi o kolektivní odpovědnosti, potom paradoxně končíme tím, že nacházíme omluvu pro Hitlera a jeho spolupracovníky; a tím de facto konstatujeme – aniž bychom to výslovně připustili – že souhlas Němců s nacizmem byl upřímný a dobrovolný, a v mezích i svobodný; a že tedy koneckonců vládnoucí nacistická garnitura byla tou, kterou si zasloužili a která je právem reprezentovala.
Ovšem tak tomu nebylo. Nacizmus se nezrodil v zakouřených bavorských pivnicích, ani se neživil novopohanskými a wagnerovskými mýty: ke zrodu jej přivedl slepý egoizmus vítězů, kteří dohodami ve Versailles, a poté sérií tlaků mezinárodně vnucenou, uvrhli Německo do zoufalství a hladu. Také vinou této slepoty spatřovali Němci v bavorském kaprálovi svého zachránce, který jim ukázal na židy jako na ty, kdo jsou údajně první odpovědní za tuto hanbu; a pokud ho se stejnou disciplinovaností a oddaností následovali až do konce, bylo to proto, že byli přesvědčeni, že v letech 1936-39 dosáhl „zázraku“, když jim dokázal vrátit živobytí a důstojnost. Jen hrstka nejznalejších pochopila, jak lživá a barbarská byla cena onoho „zázraku“.
Proto je třeba odstupňovat odpovědnost. Mnozí Němci nepochybně dělali pštrosí politiku: ale mohli být všichni hrdiny, jako mladí z "Die Weiße Rose". Opravdu rozhodní a informovaní jako oni? Ovšem kolik pak bylo těch, co – po nejtěžším vyhlazovacím období, v letech 1942-44 – skutečně věděli víc, než to co „se říkalo“ v krvácející zemi, kde mladí a mužové byli na frontě nebo mrtví či ve vězení; v zemi, jejímiž obyvateli – odmyslíme-li Gastarbaitery formálně dobrovolníky a cizince, co narukovali do Wehrmachtu a Waffen SS – byli pouze lidé staří, děti hledající chléb a práci a skoro šílené kvůli neustálým kobercovým bombardováním? Tento trpící a bídou zdecimovaný lid by někteří mudrci chtěli po šedesáti letech učit od svých řečnických pultů morální odpovědnosti a hrdinství? Co potom říct o americkém a britském vrchním velení, které naopak o všem vědělo, a přesto ve svých zemích nezvedlo kvóty pro židovskou imigraci?, nikdy skutečně nebombardovalo železniční uzly, po nichž se přepravovaly konvoje nesmírného počtu trpících lidí do továren smrti?
Holocaust poznamenal celou Evropu, znevážil celé lidstvo: bylo by příliš snadné uvalit celou odpovědnost pouze na německý národ!
Právě to chtěl nepochybně vyjádřit bíle oděný muž, pohnutý až k slzám, když mluvil o Božím mlčení. Nad těmito skutečnostmi lze uvažovat jen ve světle lítosti. Neboť nikdo, nikdo se nemůže považovat za zcela nevinného, a proto nikdo nemá právo vynášet soud kolektivní viny.
Jediným soudem tváří v tvář Auschwitz je Kristův kříž: Láska sestupující do hlubin propasti zla, aby osvobodila člověka u kořene, tam, kde se jeho svoboda může bouřit proti Bohu. Současné lidstvo proto nikdy nesmí zapomenout na Auschwitz ani ostatní ´továrny smrti´, v nichž se nacistický režim pokoušel odstranit Boha a zaujmout jeho místo! Nesmí podlehnout pokušení rasové nenávisti, která je původcem těch nejhorších forem antisemitizmu! Musí se vrátit k poznání, že Bůh je Otcem všech a nás všechny volá, abychom v Kristu společně budovali svět spravedlnosti, pravdy a míru!“ Taková je výzva bíle oděného muže, jenž z hlubin zdrcujícího mlčení dává vzejít nezlomné důvěře: „Herr, du bist der Gott des Friedens, du bist der Friede selbst…“.
