Také už jste unaveni zbytečnými a hloupými diskusemi kolem tajemných kódů Da Vinci a pseudomagických šifer? Jestli ano, potom jděte na Volver, nový film Pedro Almodóvara, před několika dny oceněný v Cannes za scénář a herecké výkony hlavních představitelek.

Vše, co vidíte, je součástí života několika žen, které prožívají své dny ve světě středozemní horoucnosti citů, náboženské horlivosti, do níž moderní civilizace neproniká o mnoho více než po léta uchovávané zvyky a lidové pověry. Pedro Almodóvar sice často zachází k excentrickým typům a situacím, ale v tomto případě ponechal všem postavám jejich přirozenost a charaktery, jak to známe z nejlepších tradic španělské a italské kinematografie od Luise Bunuela, neorealismu a Viscontiho, ale který sahá hlouběji až někam ke Goldoniho lidovým komediím. Musíme přitom obdivovat, jak organickou součástí tohoto světa je křesťanství. Je to doklad toho, že navzdory všem levicově liberálním tendencím, kterými se současná jižní Evropa zmítá, stojí dům víry na mnohem pevnější skále, než jsou politické otřesy zprava či zleva.

Jakoby se Almodovar chtěl s ironií sobě vlastní poněkud z nadhledu podívat na pošetilost feministické ideologie, která v tradičním vesnickém světě běžných každodenních lidských vztahů působí vždy komicky. Raimonda (Penelope Cruz), její dcera Paola, její sestra Sole, její matka, jsou vytvářeny s noblesní pietou, ne náhodou se Almodóvar inspiroval slavnými italskými hvězdami 50. a 60. let od Sofie Loren, Claudie Cardinale, Anny Magnani, v níž cítíme stopu nostalgie za světem, který sice mizí z titulních stránek médií, ale ve starší generaci si uchovává svou ryzost a osobitost, která se opět může předávat dále jako stará vyprávění a příběhy sdělované po večerech prarodiči svým vnukům. A mohou to být i příběhy o vlastních kořenech a rodinných vztazích. Právě proto do tohoto světa nechává režisér a scénárista vstoupit i postavy, o kterých se zpočátku soudí, že již zemřely. Úcta ke stáří a úcta k druhému člověku jsou hodnoty, které se projevují i v obyčejné každodenní starostlivosti, telefonech, návštěvách, kdy žena každý den klepe na dveře sousedky, je-li dosud na živu.

A k tomu všemu si Almodóvar nemusí pomáhat zaprášenými kulisami ani lacinými efekty či nějakou módní duchařinou, stačí mu precizní dialogy, prověřený herecký tým, hudební kompozice s rytmy flamenca a kamera přibližující rodinnou konverzaci za večerního soumraku…

Almodóvarovy ženy nakonec nemusí nikam pospíchat, usilovat o kariéru, vytvářet nějakou hradbu proti světu starodávných zvyků a pravidel života. Mohou se vracet spíše samy k sobě, k vlastním kořenům a ke své pravé identitě, a proč by to nemohla být například starostlivá péče o hroby předků či každodenní nakupování a starost co uvařit? Právě tehdy se ženy ocitají na pokraji skutečného poznání, neboť stejně jako režisér a autor dobře vědí, že to nejpodstatnější se nakonec vždy skrývá v příslibu nedořečeného…

Ukázku z filmu naleznete zde.