Několik týdnů po smrti Jana Pavla II. se rozpoutala velká kampaň, obviňující polský klérus, z toho, že spolupracoval s bezpečnostními službami komunistického režimu. Prvním knězem, který se stal předmětem těchto obvinění, byl otec Konrád Hejmo, známý v Polsku i ve Vatikáně, protože dvacet let řídil centrum pro polské poutníky do Říma a doprovázel skupiny poutníků k papeži. Novinové titulky celého světa naháněly hrůzu („Komunistický špión na dvoře Jana Pavla II.“ – jen abych citoval jeden z nejrozšířenějších). Vy, profesore, jste nazval Hejmův případ - „lynčováním kněze“. Mohl byste nám vyložit pozadí tohoto lynčování?
„Hejmův případ“ jsem podrobně popsal ve své knizes názvem „Anatomie lynčování“, ale mohu tuto smutnou historii krátce vzpomenout. Necelé dva týdny po smrti Jana Pavla II. oznámil dr. Kieres, ředitel Institutu paměti národa (IPN), že jeden z kněží blízkých Svatému Otci shromažďoval informace pro bezpečnostní služby. Vzhledem k tomu, že ředitel neuvedl jméno domnělého špióna, všichni měli v první chvíli za to, že jde o dávného papežova přítele, otce Mieczysława Malińského. V následujících dnech musel Maliński opakovat médiím, že nejde o něj. Pár dní nato, dr. Kieres teatrálním způsobem odhalil novinářům jméno otce Hejma. Bohužel, už od počátku byly zprávy ředitele institutu pochybné či falešné. Tak především, informoval novináře, že dossier o otci Hejmovi dostal od ministerstva vnitra až 14. dubna 2005 (záhy se ukázalo, že zmíněný materiál měl už od 2. prosince 2004).

Nasnadě je proto mnoho otázek: proč ministerstvo vnitra poslalo spisy o otci Hejmovi v prosinci 2004? Kdo si tento materiál vyžádal? Podle norem stanovených polským parlamentem stran fungování Institutu paměti národa, mohou státní orgány požádat Institut, aby prověřil, zda osoba, která se má zaujmout místo ve státní administrativě, spolupracovala s komunistickými službami. Otec Hejmo však neměl v úmyslu pracovat ve státním aparátu. Proč se o něj zajímali? Navíc, ředitel Kieres nebyl oprávněn sdělit jméno prověřované osoby veřejně, protože to zapovídá statut Institutu, kterým je vázán. Proč se tedy rozhodl tak učinit a přivodit na sebe i kritiku obhájce občanských práv? „Případ Hejmo“ je jedním z mnoha. Potom došlo na otce Drozdíka, rektora proslulé mariánské svatyně v Zakopaném a na další.

Jak v Polsku fungoval aparát nátlaku na klérus?
Prvořadým cílem komunistické totality byla psychologická či fyzická eliminace odpůrců. Fyzické pronásledování spočívalo v používání násilí, včetně vražd. Psychologický teror sloužil k destrukci osobnosti člověka. K tomu se používalo např. mnohaletého věznění, často v naprosté izolaci. Každý občan se mohl octnout v „bezvýchodné situaci“. Všichni si měli být vědomi, že jejich osobní život, profesní kariéra i budoucnost závisí na bezpečnostních službách (polsky Służby Bezpieczeństwa neboli SB). Bezpečnostní aparát byl součástí Ministerstva vnitra (MSW), kde existoval speciální odbor, tzv. Odbor IV, který se zabýval především bojem proti církvi (tehdy se mluvilo o boji proti „reakcionářským kněžím“). Dokonce existoval i speciální výzvědný úřad (biuro“C”), který shromažďoval všechny informace o „podezřelých“ osobách. Je třeba říci, že i přes pronásledování, které trvalo po mnoho let, se komunistickým představitelům nepodařilo katolickou církev ani zničit, ani přerušit její pouto s národem, jak konečně učinili u mnoha jiných nekomunistických organizací. Důvodem tohoto neúspěchu bylo hluboké zakořenění církve v polské společnosti. Komunisté neuspěli také proto, že v čele polské církve stál v těchto těžkých létech pastýř a státník – primas Polska, kardinál Stefan Wyszyński. Jeho postoj proti totalitě se stal symbolem boje proti komunismu.

Kardinál Stefan Wyszyński s papežem Janem Pavlem II.

Jak se funkcionářům bezpečnostních služeb dařilo přinutit kněze ke spolupráci a v čem tato spolupráce spočívala?
Bezpečnostní služby používaly dvě metody. Tou první byla proticírkevní politika vlády, například: zrušení výuky náboženství ve školách, zákaz organizovat náboženské slavnosti, evidentní zákaz užívání sdělovacích prostředků adresovaný církvi. Druhou metodou, mnohem podlejší, byl psychologický terorismus. Způsoby terorizování kněží byly rozmanité, ale stojí za to uvést aspoň některé: nejhorlivější kněží byli obviněni z protistátní činnosti a posluhování imperialistickému nepříteli. Byli souzeni v monstr procesech, které končily rozsudkem smrti nebo tresty dlouhých vězení. Jistí kněží, jako např. rev. Kaczyński, zemřeli na následky věznění. Byla snaha kněze zkompromitovat a pak jej vydírat. Běžně se sbíraly všechny dostupné informace o postojích každého kněze: má-li zálibu v alkoholu či v ženách, je-li prací frustrovaný. Jako agentů se často používalo žen, aby navodily nějakou situaci, která by kněze zkompromitovala, tajně se dělaly fotografie anebo žena-agent informovala, že je v jiném stavu. A tehdy se jala kněze vydírat návrhem spolupráce s bezpečnostními službami.

Spolupráce s SB spočívala ve shromažďování informací o situaci ve farnosti, činnosti kněze, postojích a zásadách biskupa, apod. V každém kraji pracovaly Úřady pro náboženská vyznání, spjaté s tajnými službami, které sledovaly činnost církevních organizací. Pokaždé, když polští biskupové vydali pastýřský list obsahující nějakou kritiku komunistického režimu, byl každý místní biskup pozván krajským ředitelem, aby tento list vyložil a objasnil. Státní cenzura obvykle omezovala tisk církevních časopisů. Zvýšení nákladu záviselo na rozhodnutí úředníka z Úřadu pro náboženská vyznání, který spolupracoval s tajnými službami.  Slíbilo se, že bude dán souhlas ke zvýšení nákladu anebo se zajistí větší množství papíru (distribuce papíru byla v té době zcela v rukou státu), jen pokud vedení periodika bude podávat zprávy o členech redakce.  Jinou zbraní vydírání, které tajné služby používaly nejčastěji, bylo udělení příslibu k cestám do zahraničí. 

Byli členové starého aparátu nátlaku po pádu komunismu za své zločiny souzeni?
 Nikoliv. Byl odsouzen nějaký ten zločinec ze stalinské doby, ale z pozdější doby skoro nikdo. Tuto beztrestnost zavinily vlády, které nastoupily po pádu komunismu. Co se stalo s ohromnými archívy komunistické státní bezpečnosti? Vše, k čemu v dávných archívech komunistických služeb došlo a dochází je podivné a zcela mimo jakýkoli řád.  Podle rozhodnutí polského parlamentu (Sejmu), archívy tajných služeb už měly být dávno v regálech tzv. Institutu paměti národ (polsky Instytut Pamięci Narodowej – IPN), ale není tomu tak. Část archívu zadržuje ministerstvo a uspořádáním těchto archívů jsou paradoxně pověřováni bývalí členové služeb.

Jaká moc a jaké důvody stojí za mediálním lynčováním kléru v Polsku?
Nemám nejmenší pochybnosti, že za tímto lynčováním stojí jistá prostředí bývalých komunistů spolu s kosmopolity liberálních kruhů, kteří chtějí v očích lidí zkompromitovat církev. Ne náhodou si vybrali osobnosti, které požívají ve společnosti určité morální prestiže. Ani chvíle není náhodná: výše uvedení čekali na smrt papeže, kterého se báli, aby mohli rozpoutat přímý útok proti katolické církvi. Obvinění, vznesená proti kněžím, se zakládají na písemných zprávách členů bezpečnostních služeb.  Dokumenty služeb, které jsem mohl osobně konzultovat jsou věrohodné. Každý dokument je však třeba pozorně číst a umět jej vyhodnotit. Nesmíme zapomínat na to, jak tyto dokumenty vznikaly. Funkcionáři často do svých zpráv vždy něco přidávali, aby ukázali, jak dobře pracují. Stávalo se, že v textu prohlásili, že agenta platili, ale ve skutečnosti to nebyla pravda, a peníze končily v jejich kapsách. Je třeba zdůraznit, že stýkat se s funkcionáři služeb ještě neznamenalo být spolupracovníky; proto dříve, než někoho obviníme, je třeba mít jistotu, že podepsal dokument spolupráce anebo přijal peníze. Nelze veřejně prohlásit, že byl někdo agent, špión jen proto, že se setkal s funkcionáři služeb. To je pak očerňování člověka.

Když se stal krakovským arcibiskupem kardinál Stanisław Dziwisz, i v tomto městě začalo obviňování kněží ze spolupráce s tajnými komunistickými službami. Tato obvinění vznesl i jeden kněz, otec Isakowski-Zalewski, který bez svolení arcibiskupa a bez předchozí odborné přípravy, začal bádat v dokumentech bezpečnostních služeb. Tento kněz následně svolal tiskovou konferenci, aby rozdal seznam domnělých „špiónů“. Tehdy se kardinál Dziwisz postavil proti očerňování kněží. Rozhodnutí kardinála pak jistá média, včetně italských, příkře kritizovala. Jak toto rozhodnutí kardinála Dziwisze hodnotíte vy?
Rozhodnutí kardinála Dziwisze bylo velmi správné, neboť otec Isakowski- Zalewski si nepočínal korektně a v souladu se zákonem. Pokud by získal od Institutu paměti národa svůj dossier, může svobodně šířit jeho obsah. Ale proč vyhrožuje, že zveřejní jména ostatních kněží? A jak je možné, že mu Institut dal k dispozici svazky týkající se jiných osob? Dle zákona smí Institut vydat dossier pouze historikům k jejich bádání. Otec Zalewski však neprovádí vědecká bádání, spíše se snaží kolem svého případu vzbudit rozruch. Zkoumání, zda občané spolupracovali s komunistickým režimem, se musí provádět velmi odpovědně. Proto iniciativa kardinála Dziwisze – vytvořit speciální diecézní komisi zabývající se studiem tohoto fenoménu kolaborace mezi kněžími je významná a chvályhodná.

Většina Poláků je zklamaná z toho, že demokratické Polsko nedokázalo postavit před soud zločince komunistické minulosti, organizátory a vykonavatele teroru. Ba co víc: veřejnému pranýři sdělovacích prostředků jsou vystaveny oběti, totiž kněží, takže se takto stávají obětmi podruhé. A co je ještě divnější, nebyli souzeni novináři a soudci, kteří věrně sloužili komunistickému diktátorskému státu? Proč to všechno?
Je pravdou, že v Polsku fungují demokratické instituce, ale Polsko ještě nedosáhlo stavu, v němž platí skutečný právní stát. Bohužel, politický boj se vede o křesla a soukromé zájmy, nikoli o blaho národa. Převládl oportunismus. Média se vyznačují svým extrémizmem, nikoli nezávislostí. Řekl bych, že jde o novou formu totalitarismu a v tomto prostředí jsou podruhé lynčovány oběti totalitarismu komunistického.

Profesor Peter Rain studoval na Oxfordu, doktorát získal na Varšavské univerzitě a přednášel současné dějiny na univerzitě v Berlíně. Je autorem mnoha knih o současných dějinách církve a publikoval 13 dílů o dějinách polského primasa, kardinála Stefana Wyszyńského.

K textu bylo založeno diskuzní fórum s kritickým příspěvkem historika Rudolfa Vévody.