Záhada tři v jednom, a jeden ve třech

Uvažovat přesně a ukázněně o záhadě tři v jednom, a jeden ve třech jistě není zbytečné, stejně jako není zbytečné uvažování o záhadě kulatého čtverce. Umí a uměl to málokdo, a já k té menšině nepatřím. Cítím ale povinnost jako kazatel církve ujímat se i církevní tradice a předkládat, jak jejímu odkazu rozumím. Svatá trojice do tohoto odkazu patří a odhodit se ji nesluší. Ostatně mohlo by to být i neprozíravé: není to tak dávno, co se lidé na venkově zbavovali starého hospodářského náčiní, starých jarmar a jiné veteše, aby toho později hořce litovali: co měli za nepotřebný brak, se později ukázalo jako cennost, jejíž hodnota časem narůstá.

Nedávno mne překvapila jedna dívka trefnou formulací, že svatá trojice jsou tři podoby jednoho Boha. Myslím, že navyklou formuli „Bůh ve třech osobách“ můžeme směle pochopit ve smyslu divadelním, totiž „osob a obsazení“ : jeden jediný Bůh vystupuje ve třech rolích, ve třech různých podobách jednání. Smysl starodávného učení o třech osobách či rolích svaté trojice nám vyvstane zřetelněji, když se rozpomeneme na svatodušní neděli: svaté trojici předchází Duch svatý: bez něj by žádná trojice nebyla a možná, že pojem svatá trojice vznikl proto, abychom na Ducha svatého nezapomněli a vyhradili mu v církvi i v osobním životě místo, jaké mu náleží. A náleží mu místo jedinečné, byť ne první.

Andrej Rublev - Sv. Trojice, repro: katalog ikon. Ikony lze zakoupit i v liturgickém obchůdku ChristNet.eu.

První článek Kréda vyjadřuje víru v Boha otce-stvořitele. Druhý v Boha, jenž se v osobě Ježíše Nazaretského stal člověkem .Třetí článek mluví přímo o člověku a ne o nějakém zobecnělém člověku vůbec, ale o tobě, o mně. Člověk, to jest ty a já, se na Božím jednání činně podílí, člověk je schopen Boha. Článek o uchu svatém vyjadřuje víru v člověka (Co jsme teď řekl, možná pravověrným evangelíkům zní podezřele, ale nebojte, to jsem doslovně citoval velmi pravověrného teologa Karla Bartha).

Víra v Boha stvořitele nebe a země nás vede k uznání, že stvoření je dobré, ba až velmi dobré. My ale bezprostřední přístup k jeho výtečnosti nemáme. Jednak už je to nějaký čas, co ke stvoření došlo, a hlavně, stvořený svět je dvojznačný. Jakmile se pro něj nadchneme a začneme zbožňovat jeho tajemný fungující řád,, tu se k nám přitočí nějaké tornádo, nebo se ,matka země otřese a lidská sídla poboří í jako domečky z karet. Nebo buňky v lidském těle –však i ty buňky jsou Boží stvoření- začnou radostně bujet a žádné cytostatikum je nezastaví. Nejen stvořený svět, ale i Bůh vnímaný přes stvořený svět je dvojznačný: milý i děsivý, dobrý i zlý.

Věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, tak vyznáváme v článku druhém. Osobnosti Ježíše z Nazaretu připisujeme význam neporovnatelný s významem kterékoliv jiné veliké postavy světových dějin. Jak by ne, když dokonce vstal z mrtvých. Každý známý detail jeho života, každé jeho slůvko, které se zachovalo, je hodno naší pozornosti. V Ježíši Nazaretském nezřetelný Bůh Otec zřetelně zjevil svou tvář. Je to tvář člověka milujícího druhé až k oběti sebe sama. Jenže teď je Ježíš daleko, totiž vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha otce všemohoucího. Jednou - a to brzy - přijde soudit živé i mrtvé, ale zatím je pryč.

Věříme však také - a to je článek třetí - v Ducha svatého. Ten patří k našemu přítomnému životu jako dech a vítr. My ho cítíme a vnímáme, a při tom se s námi něco děje. Duch svatý zpřítomňuje Boha stvořitele jako tvořitele nových, báječných věcí teď a tady. Duch svatý vyjímá Ježíše ze seznamu velkých postav minulosti, činí je naším přítomným pánem, učitelem a bratrem, i když od jeho narození uplynula pěkná řádka let a do Galileje je daleko.

Duch svatý, kterého Ježíš svým věrným zanechal, také vyjímá Bibli z muzea krásného písemnictví a působí, že ty prastaré texty k nám ve chvílích milosti promluví jako aktuální poselství přesně do našeho soužení i úspěšnosti, euforií i špatných nálad, sebejistot i bezradností. Tak jako Nikodém najednou žasneme, co nám to Ježíš říká, jaký nový život, nové narození nám nabízí. A i když tomu úplně nerozumíme, cítíme, že to říká právě mně, to přede mnou otevírá život netušený, otevřený, svobodný, k věčnosti se vztahující. Duch svatý nám dává okoušet, že jsme schopni Boha, že jeho pokoj, lásku a blaženost jsme schopni přijmout – ještě ne naplno, ale přece hojně a nad míru toho, co dokážeme obstarat si sami.

„Kde je Duch Páně“, tam je svoboda“, vyznává apoštol. Už to by nás mělo přimět k tomu, aby nám samo slovo svoboda znělo sladce, my po svobodě dychtili a svobody si vážili. Svobody není nikdy dost, jako milosti Boží není nikdy dost, a vždycky je žádoucí. Pakliže si se svobodou nevíme rady a neumíme s ní zacházet, není to chyba svobody, ale naše chyba.

Apoštol ale asi nemá na mysli vnější svobodu politickou, nýbrž vnitřní svobodu osobní (ovšem i ve vztahu k svobodě občanské platí, že bez dostatečně velkého počtu dostatečně svobodných lidských duší bude svoboda politická nádobou prázdnou a snadno rozbitnou). Jako občané jsme bohudík svobodní, jako lidé nikoli.

Všelijaké staré struktury a temné síly uvnitř nás usilují o vedoucí úlohu. Zloba, závist, zášť, ty ať pominou - ale ony nepominou, v temných zákoutích našeho nitra dál se budou líhnout a rozmnožovat. Nejsme svobodní, neboť temná mocnost, zvaná hřích, má na nás políčeno, chce si nás podmanit, nenápadně nás znevolňuje,  metodou cukru a biče nás sladce vábí do všelijakých příjemných závislostí a úletů, načež nás všelijakými kocovinami krutě trestá. Jsme spoutáni třeba svými utkvělými představami, nezkrotnými touhami, nebo zase zklamáním z nenaplněných tužeb, ze svých povahových rysů nebo z podoby světa vůbec.

Ale kde je Duch Páně, tam je svoboda. Tam budeme svobodní, budeme sví, svébytní, budeme sami sebou, ovládáni nikoli vášněmi, sklony a vnějšími či vnitřními danostmi, ale svobodnou vůli, osvobozenou k odvaze,k důvěře, úctě a lásce, k chuti do života a touze po životě věčném. Kde je Duch Páně, tam se děje zázrak Boží svobody, svobody k novému stvoření, obrození, novému zrození. Najednou z tebe tíha bytí padá, stáváš se dychtivým Božím dítětem, Kristovým sourozencem. Žasneš a divíš se, jak velké věci s námi činí Pán. Pán je Duch a naše srdce je schopno jej přijmout, nechat se jím proměňovat, nechat si v sobě uklidit v čistý chrám Boží.

Jak na to, aby duch Páně, duch svobody nás navštívil a příbytek v nás učinil? Prostě volejme „přijď, Duchu stvořiteli“, do těch slov vkládejme svou touhu a těmito prosebnými slovy ji živme. Hlavně však vyjděme Duchu svatému vstříc tím, že budeme trojjediného Boha chválit - tehdy, kdy se nám nechce a do zpěvu nám moc není. I v nemoci, ve chvílích zklamání ze sebe i z druhých lidí.

Když tohle odkážeme, pak porozumíme, co mínil apoštol slovy, která následují hned po vyznání, že kde je duch Páně, tam je svoboda: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“. Budiž z toho chvála Bohu Otci, Synu, i Duchu svatému.

Autor je evangelický farář.