Byla to jedna z těch zpráv, kterým se člověk v první chvíli zdráhá vůbec uvěřit, jak jsou zlé: Ján Langoš zahynul při dopravní nehodě. Když mi přítel v pátek brzy ráno poslal textovou zprávu s tímto sdělením, byla to jedna z těch situací, v nichž člověk, bez toho že by se rouhal, smí klást onu nesmírně těžkou a nepokornou otázku: Bože, proč?
Odpověď na ni neznám, ale vím, že odešel vzácný člověk, křesťanský politik a bojovník proti bezpráví, který mohl ještě několik let pracovat pro svoji zemi a pro historickou spravedlnost. Význam jeho díla rozhodně přesahuje hranice Slovenska, a to nejen proto, že poslední dva roky před osudovými volbami roku 1992 pracoval jako federální ministr vnitra. Jeho aktivity na Slovensku, kam se po rozdělení společného státu vrátil, jsou, musí být a budou zdrojem inspirace i pro naši zemi. Když byl před třemi lety zvolen předsedou správní rady Ústavu pamäti národa, jehož zřízení předtím legislativně i personálně připravil a probojoval v Národní radě Slovenské republiky, začalo být zřejmé, že osobnost tohoto formátu české politice výrazně chybí. Teď bude chybět i Slovensku, Demokratické straně, jejímž předsedou před několika lety krátce byl, svým spolupracovníkům i své ženě a dvěma dcerám, které především si teď zaslouží naši vzpomínku a modlitbu.
Když se stal po prvních svobodných volbách, které naše generace zažila, československým ministrem vnitra, v Čechách jeho jméno znali jen zasvěcení. Málokdo věděl, že tento muž, svým vzhledem a vystupováním tolik odlišný od nudných politických figur minulé éry, byl v osmdesátých letech klíčovou osobností slovenské protikomunistické opozice, vydavatelem a spolupracovníkem několika samizdatových časopisů a organizátorem podzemní univerzity. V Čechách tehdy zřejmě převládal názor dědečka hlavního hrdiny Vieweghova románu Báječná léta s Klausem; tomu se „nelíbily dlouhé vlasy ministra Langoše“.
Ve mně naopak vyvolávaly těžko definovatelný pocit důvěry a blízkosti. Asi proto, že mi připomínaly katolicismus 80. let a rozmanité postavy, s nimiž jsem se v čase své konverze a po ní vídal a přátelil. Tehdy pro mě byla církev, k níž patřím a k níž patří i Ján Langoš (a tady opravdu netřeba používat minulého času) velkým prostorem svobody a pestrou alternativou k všeobklopující šedi reálného socialismu. Když se tento muž stal vysokým státním úředníkem, vyvolalo to ve mně naději, že toto křesťanství, svobodné a radostné, nezůstane jenom nostalgickou vzpomínkou, ale že bude i naší přítomností a budoucností.
Svoji poslední federální roli (před volbami roku 1990 byl několik měsíců federálním poslancem) v roli ministra splnil dobře: Definitivně zlikvidoval StB, prosadil lustrační zákon a posvětil iniciativu svého náměstka Rumla na vytvoření zvláštní instituce zabývající se zločiny komunismu. Tyto aktivity se svým způsobem staly náplní i dalších patnácti let jeho života. Langoš dokázal přesvědčivě mluvit o potřebě poznat a co nejpřesněji popsat neblahou minulost, ale narozdíl od mnohých v tomto směru i leccos dobrého vykonal. Byl spravedlivý: ač katolík, jedním z jeho prvních projektů po vzniku Ústavu pamäti národa bylo zveřejnění dokumentů k arizaci židovského majetku za první Slovenské republiky, včetně seznamu arizátorů. Když jsem ho před měsícem slyšel promlouvat v českém Senátu o tom, že slovenský Ústav potřebuje svůj český protějšek, říkal jsem si, že neuvěřitelná přímost a rozhodnost tohoto muže v součinnosti s jeho odzbrojující laskavostí a zdvořilostí, nakonec české zastupitele pomůže přesvědčit. Bylo by troufalé domýšlet se, co nebo kdo je bude přesvědčovat teď. Tehdy jsem se jen přikláněl k myšlence, že český ústav bude; dnes jsem si jí jist.
Jeli jsme s přítelem historikem a jeho ženou tramvají od Mánesa do Holešovic a Ján Langoš, jak to měl ve zvyku, nás oslovoval mazlivým slovenským „páni“ - a mně to znělo jako citoslovce údivu. Vlastně na mě působil jako člověk, který je čímsi neustále příjemně překvapován. Přitom o životě věděl svoje. Tohle mi možná na něm bude chybět nejvíc: ona kombinace životní radosti a realismu. Kombinace až drtivě vyvážená.
Foto: Ústav pamäti národa
