Miloši, vrátil jsi se z Varů z filmového festivalu. Snad se ti již nehoní filmy hlavou a již zase farářuješ. Jaké jsou tvé dojmy z festivalu? Byl jsi členem Ekumenické poroty? Proč se jmenuje ekumenická? To je církevní záležitost?
Má hlava stále ještě je promítací plátno, za 8 dní jsem zhlédl 24 filmů! (což je asi tak roční zdravá dávka). Ekumenickou porotu sestavuje Interfilm (organizace přidružená ke Světové radě církví) a Signis (světová katolická asociace pro komunikaci).Je porotou nestatutární, je však hostem festivalu (ubytování členů poroty a vstupné jsou hrazeny z festivalového rozpočtu). Úkolem poroty je ocenit jeden ze soutěžních filmů, případně vyslovit uznání dalším filmům.
Udělili jste hlavní cenu filmu Osud. Čím vás zaujal?
Letošní cenu udělila porota argentinskému filmu "Osud", uznání íránskému "Sbohem živote". Já osobně bych toto pořadí přehodil, íránský film se mi zamlouval víc, promluvilo ke mně jeho poselství o střetu osobních vztahových bolestí s hrůzami války, v němž se ty osobní bolesti upozaďují až rozpouštějí, myšlenka na sebevraždu se proměňuje v ochotu nasadit se pro život druhých. Film "Osud" vyvolává spoustu otázek -tak to u filmu má být- po významu té které dějové zápletky. Např. není zřetelné, zda vesničanům v odlehlé příhraniční pustině přináší více štěstí stavba dálnice nebo rukodělná výroba keramiky, či zda role kněze skutečně mění padoucha v hrdinu nebo zda jde jen o účelové přetvařování. Víceznačné vyznění filmu jsem ale cítil spíš jako důsledek slabosti scénáře než jako záměr režiséra.
Jaké další filmy tě oslovily?
Událostí pro mne byly dva nesoutěžní filmy: Ztracené město kubánského Američana Andy Garcii, film obrazoborecký, mj. předvádějící Che Guevaru jako cynického organizátora justičních vražd, a íránský "Offside". To je film plný formanovského humoru, těžící z předsudku íránské společnosti, že ženám se nesluší chodit na fotbal. Několik mladých disidentek na stadion pronikne, jsou však odchyceny a po celé utkání střeženy v ohrádce mladými vojáky záklaďáky. Konverzace mezi nimi a drobné situační gagy tvoří hlavní dějovou náplň. K závěrečnému slavení vítězného zápasu v ulicích Teheránu by se velmi hodil zpěv " V náruč spějte milióny", Skutečnost, že podobné filmy se točí ve státem vlastněných studiích za státní peníze, připomíná situaci československého filmu v šedesátých letech a dovoluje doufat, že nějaké to "Teheránské jaro" klepe v Iránu na dveře.
Článek byl sestaven s využitím zpravodajství spolupracovníka redakce Magazínu ChristNet Rudolfa Vévody.