Vydat se na 3 000 km dlouhou pouť v 62 letech, k tomu je třeba silný popud. Jaký byl ten váš?

Dříve se o pouti mluvilo jako o „malé smrti“, protože bývalo pravděpodobné, že se poutník nevrátí. Já jsem taky tak trochu chtěl „umřít sám sobě“, chtěl jsem se pomodlit za ty, kterým jsem ublížil, i za své přátele a dobrodince. S delšími poutěmi už jsem zkušenost měl, v roce 1974 jsem šel od hraničního patníku, kde se stýkala východoněmecká a západoněmecká hranice za vesnicí Trojmezí na Svatý Hostýn a o rok později opět na Hostýn, tentokrát z vrcholu Kremence na pomezí Slovenska, Ukrajiny a Polska. Pouť do Španělska začala tím, že jsem při úklidu fary našel knížku, která popisovala cestu do Compostely. Krátce poté jsem měl v Praze schůzku s jednou češtinářkou z Moskvy, a ona mi darovala knížku Paula Coelha Poutník (Mágův deník), která vypráví o tom, jak se tento brazilský spisovatel dostal do životních krizí, a pak ho radikálně proměnila cesta do Compostely. A týden poté jsem u Třebové zastavil mladíkovi, který právě půjčil krosnu na cestu do Compostely. To už jsem nemohl nejít… V poslední době část cesty absolvují různé osobnosti.

Nestává se z ní tak trochu módní záležitost?

To bych si určitě netroufl říci. Samozřejmě jsem byl z některých věcí znechucený. Ale Coelho právě pro tyto situace cituje španělského básníka Antonia Machada „Nenajdeš cestu, pocestný, ty sám si ji tvoříš, když jdeš“. Proto je třeba jít pořád za cílem a nenechat se rozptylovat. Na druhou stranu mě velmi příjemně překvapilo, že jsem potkával řadu lidí z nejbohatších zemí světa (USA, Kanada, Velká Británie, Německo, i Japonsko) - ve středním věku, s vysokým vzděláním a často s atraktivním povoláním. Bylo tam velmi velké množství poutníků, kteří se netajili svými vážnými výhradami vůči církvi. I přesto si troufám tvrdit, že na většině z nich byla vidět touha něco změnit ve svém životě, a věřím, že se jich nějak dotklo vanutí ducha a zvolili správný směr. Navíc mi tito hledači byli většinou sympatičtější než věřící.

Nacházel jste při procházení jednotlivých zemí obecnější rozdíly?

Rozhodně nejlepší situace z pohledu poutníka byla v Německu (resp. hlavně v Bavorsku). Sice tam bylo komplikované značení, ale setkával jsem se tam s obrovskou vstřícnosti a největší ochotou pomoci, i finančně. Kostely byly velice upravené. Ve Švýcarsku jsem zaznamenal větší odstup, k viditelné změně došlo při přechodu do francouzsky mluvící části Švýcarska. Hned mě například lidé více začali zdravit. Ve Francii byla znát vstřícnost a zájem, ale ta poněkud poklesla, když se ukázalo, že neumím francouzsky (a to platí i pro církev). Kostely byly ve špatném stavu, ale věřící byli aktivní. Největším zklamáním bylo Španělsko. Nejen že kostely byly v dezolátním stavu a nikoho to nevzrušovalo, ale lidé se k poutníkům chovali přezíravě a nepřívětivě, i když jsou přínosem pro jejich zemi.

Dostal jste se do nějaké krize?

Samozřejmě přišly menší krize způsobené fyzickými potížemi, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych snad cestu vzdal z psychických důvodů. Na takové úvahy jsem neměl čas. Zhubl jsem o 16 kg a když jsem se vrátil, zjistili mi zhoubný nádor. Říkali, že ho mám už nejméně dva roky. Je to zvláštní, ale během cesty jsem žádnou bolest necítil. Možná je něco pravdy na tom, že nejvíc člověka uzdravuje přirozená chůze. To se mi potvrdilo i při mé další cestě v červenci a srpnu 2006 z Fatimy do Compostely.

V záhlaví zápisu každého dne je vždy jméno osoby, a nutno dodat, že se jedná o pestrou směsici lidí. O co jde?

Před poutí jsem si napsal na papírky jména osob, které mi jsou nějak blízké anebo potřebují pomoci, a každý den jsem vylosoval jednoho. Za něj jsem se pak celý den modlil a poslal mu pohlednici. Byl jsem zvědavý, na koho padne los při cílové, poslední etapě. Vytáhl jsem papírek se jménem Dušan Kazda, což je vrah patera Vrbíka. Tento muž, se kterým jsem se setkal zvláštním způsobem, se ve vězení obrátil a říká, že doživotní trest je pro něj šancí setkat se s Bohem. Mimo jiné se modlí za církev v Česku. A tento los byl pro mě potvrzením, že mám s podobnými lidmi i nadále pracovat.

A nyní praktické věci: Můžete nyní říci něco o své výbavě?

 Hlavní věci jsou dobré boty, na jejich špatném výběru může celá pouť ztroskotat. Já jsem vystřídal čtvery – u těch posledních mi jeden zbožný muž vytkl jejich název: Mephisto. Dále jsem koupil ponožky ze speciální tkaniny, které neodírají kůži (300 Kč), batoh, kalhoty, bundu, košile. Důležité jsou hole (koupil jsem teleskopické, zn. Matterhorn), nejen proto, že mě jednou zachránily od pádu do propasti, ale že slouží na udržování rytmu chůze. Obě však postupně nevydržely nápor, po 2 000 km se zlomily. Pro jižní část je nezbytný klobouk a sluneční brýle. Nebral jsem ani stan, vařič či ešus, batoh musí být co nejlehčí, jeho ideální váha má podle specialistů činit 10 % váhy těla. I věci ke mši svaté – malý kalich, patenu, křížek, nádobky na víno – jsem měl v menší velikosti. Bohužel jsem si zapomněl vzít kompas. Pojištění jsem měl úrazové, i pro případ smrti (to bych měl dopravu domů zdarma). Dále jsem měl od našeho provinciála doklad v němčině a angličtině, že jsem jezuita a poutník.

Co vám pouť dala?

 Zažil jsem pocit opuštěnosti, odmítnutí, zimu, horko, i hlad a žízeň. Byla to cenná zkušenost. Mohl jsem víc pochopit situaci bezdomovců, kteří se na rozdíl nemohou utěšovat tím, že až pouť skončí, vyspí se ve vyhřáté posteli. A také to, že Bůh je vždy s námi!

**** P. František Lízna SJ, narozen 1941 v Jevíčku, roku 1968 vstoupil k jezuitům, na kněze vysvěcen v roce 1974, do roku 1989 nedostal státní souhlas. Vystřídal celou řadu manuálních zaměstnání, čtyřikrát vězněn z politických důvodů. Je signatářem Charty 77. Zaměřuje se na pastoraci Romů, bezdomovců a vězněných - od roku 1995 působí ve farnosti Vyšehorky u Mohelnice, donedávna byl navíc vězeňským kaplanem v nedaleké věznici Mírov. Od roku 1992 se ze solidarity hlásí k romské národnosti. Je držitelem Ceny Františka Kriegla „Za obětovavou práci s odsouzenými“ a Řádu TGM „Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“.

V knize Františeka Lízny Musím jít dál nechybějí situace, v nichž se Lizna při zápasu sama se sebou (už tehdy se u něj objevil zhoubný nádor- více v rozhovoru pro KT) dostává do situace těch, o které se většinu svého života staral a na které formou "modlitebního losování" nezapomíná ani při této cestě. Prostý neliterární styl autora, s kterým koresponduje i výtvarný doprovod knihy, umožňuje snadnou orientaci v textu i člověku, který se nepohybuje v církevním prostředí. (Deník je doplněn řadou cenných dokumentů - fotografií, kopií původního deníku, poutnickou knížkou, dopisem Václavu Havlovi, pozdraven od současného prezidenta Václava Klause).