Vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych Vám vyjádřil vřelé díky za Vaše příspěvky na téma "Svěcení žen". Byl jsem upřímně překvapen zájmem publika o toto téma. Nyní bych si dovolil učinit malé resumé.

Resumé

Z teologického hlediska je zřejmé, že člověk byl stvořen jako muž a žena. V řádu stvoření mezi nimi není podstatný rozdíl, ten je pouze akcidentální. Příjemcem Kristem ustanovených svátostí iure divino je člověk. V Písmu svatém nestojí nic, co by zdůvodňovalo, proč člověk - žena není schopna přijmout jednu ze sedmi svátostí. Písmo svaté nevymezuje okruh příjemců svátostí. To je věcí církevního práva. Co se týče mimobiblické tradice, její mlčení ve věci svěcení žen nemůže být relevantním důkazem v této věci, neboť tento argument sám nedokazuje nic. Rovnost v řádu stvoření předpokládá rovnost ve schopnosti přijímání svátostí.

A contrario: Kdybychom tvrdili, že žena není schopná přijmout jednu ze sedmi svátostí, v rozporu s biblickým řádem stvoření bychom museli degradovat její lidství. Bůh však nikde nezjevil, že by pro účely přijímání svátostí stvořil člověka schopného - muže a člověka méně schopného - ženu. Pokud by to tak Bůh chtěl v tak závažné věci učinit, lze předpokládat, že by to byl lidstvu zjevil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka schopnosti ženy k přijetí vyšších svěcení nepatří do oblasti věrouky, neboť pro takové tvrzení nelze nalézt v Písmu svatém ani v biblické tradici žádný relevantní důkaz. Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet na různá vyhlášení katolických autorit včetně listu Ordinato Sacerdotalis Jana Pavla II z roku 1994. Považuji proto za věroučně defektní vyslovovaná podezření, že tento papež měl na mysli ve věci svěcení žen vyhlásit nezměnitelný věroučný článek. I kdyby totiž jeho úmysl k tomu snad směřoval, jeho výrok by nepožíval neomylnosti, neboť papežská neomylnost je omezena pouze pro oblast víry a mravů. Ve věci svěcení žen, jelikož nepatří do těchto domén, jak bylo výše vysvětleno, nelze vydat papežem nezměnitelné věroučné rozhodnutí.

Pokud tedy otázka svěcení žen nepatří do věrouky, spadá do domény církevního práva. Současný právní stav ženám neumožňuje právoplatně přijmout vyšší svěcení. Pokud i přes zákaz církevního práva žena vyšší svěcení přijme, je třeba je posuzovat jako nedovolené z hlediska práva církevního, před Hospodinovým trůnem však je bezesporu platné. V praxi to znamená, že vysvěcená žena vykonává svátostné úkony nedovoleně podle církevního práva, avšak platně před Hospodinovým trůnem. Závěrem této úvahy proto přeji všem dosud i v budoucnu vysvěceným ženám hodně božího požehnání v jejich nelehkém postavení a dovoluji si vyslovit přání, aby se vše v jejich prospěch záhy vyřešilo.
Ex virtute in virtutem!


Scholion

Pokud by otázka svěcení žen patřila do věrouky, bylo by možné, aby ve věci bylo vydáno učitelským úřadem církve závazné definitivní rozhodnutí. Někteří účastníci tohoto diskusního fóra zastávají názor, že takové rozhodnutí vydáno bylo a jím je list Ordinatio Sacerdotalis Jana Pavla II. z roku 1994 a stanovisko Kongregace pro nauku víry. Na podporu svých tvrzení však uvádějí pouze to, že rozhodnutí byla vydána papežem či Kongregací pro nauku víry, a z toho mechanicky dovozují, že se tudíž nutně musí jednat o věroučný článek.


S tímto názorem se lze stěží ztotožnit.
1. Zastánci tohoto názoru nelegitimně zužují kompetenci papeže a Kongregace pro nauku víry pouze na oblast věroučnou, a tím těmto grémiím implicite upírají právo vydávat závazná rozhodnutí v oblasti disciplinární.

2. Má-li být nějaké rozhodnutí uvedených grémií věroučným článkem, musí být učení závazně předkládané k věření především věřitelné. Věřitelnost (credibilitas) je možná pouze tam, kde učení není v rozporu s přirozeným rozumem, neboť mezi pravdou přirozenou a pravdou zjevenou nemůže existovat rozpor. V řádu stvoření, tak jak byl Bohem ustanoven a nám Jím také zjeven, je evidentní rovnost mezi mužem a ženou. Nejinak je tomu v řádu přirozeném, což manifestuje zdravý rozum, jehož zdroj je současně pramenem zjevení, tj. Bůh. Je tedy evidentně nemožné, aby současně s rovností muže a ženy koexistovala jejich nerovnost. Nic totiž nemůže být a současně nebýt (principium primum noeticum). Ergo rovnost muže a ženy je pravdou vyplývající ze zjevení i pravdou přirozeného rozumu. Proto učení, které v něčem zakládá nerovnost mezi mužem a ženou, nemůže být závazným článkem víry, neboť by bylo v evidentním rozporu s těmito pravdami. To se logicky vztahuje jako část k celku i na posibilní potencialitu mužů a žen k přijímání Kristem ustanovených svátostí včetně svátosti vyšších svěcení.

3. Jestliže tedy někdo považuje rozhodnutí výše uvedených grémií za definitivně závazný věroučný článek, ipso facto v důsledku svého nesprávného názoru tato grémia implicite latentně, byť nevědomě, obviňuje z deformace věrouky. Nesprávná interpretace některých prohlášení nejvyšších katolických církevních grémií měla v historii neblahé následky, a to tehdy, pokud se na roveň věroučných článků stavělo učení, které stálo mimo oblast věrouky. Případ P. Galileiho je výmluvným příkladem. Když za několik let po jeho justiční vraždě teorie geocentrismu se stala neudržitelnou, byl katolickou hierarchií opuštěn názor, že se v daném případě jednalo o věroučný článek. A takových případů bychom v historii nalezli více.

Ono je podstatně jednoduší nějaké rozhodnutí nejvyšších církevních grémií bez bližšího zkoumání prohlašovat za věroučný článek, ač jím ze své podstaty nemůže být, diskriminovat, označovat za bloudící či dokonce trestat ty, kteří se snaží hledat jeho pravý smysl. Domnívám se, že ti katolíci, kteří takto činí, možná jen ze své pohodlnosti zastírané hierarchickou poslušností, působí katolické církvi ve výsledku škodu, neboť v důsledku bezohledného prosazování svého postoje, v daném případě ve věci posibility ženy přijmout vyšší svěcení, zpochybňují věřitelnost katolické věrouky. Tím zřejmě zájemce o katolické křesťanství více odpuzují než přitahují. Inu, široká je brána, vlci rozhánějící ovce…..

Já osobně chci vyjádřit svou pevnou víru, že ani římský biskup ani Kongregace pro nauku víry neměla při vydávání prohlášení ve věci svěcení žen v úmyslu jakkoli deformovat věrouku, ale vyjádřit své závazné, nikoli však striktně věroučné, stanovisko v dané věci.

V úctě a s křesťanským pozdravem

Laudetur Iesus Christus!