Náboženská svoboda je obsažena v prvním dodatku k americké ústavě. Ve Spojených státech se považuje za základ všech ostatních práv občanů – od svobody projevu přes svobodu shromažďování až po svobodu svědomí. S nástupem prezidenta Bushe (po volbách v roce 2000) přišlo každoroční předkládání zpráv, hodnotících situaci ve světě. Administrativa v Bílém domě tedy věnuje pozornost nejenom tradičním lidským právům, ale zvlášť i náboženské svobodě.

Nezasvěcený člověk si možná neuvědomuje, jakou váhu uvedené zprávy mají. Tradičně totiž Spojené státy prosazují v různých nestabilních koutech světa demokratické mechanismy v podobě konkurence různých politických stran a lidového hlasování. Zkušenosti nejsou ale vždy jednoznačně pozitivní. Naopak, v některých islámských zemích znamená demokracie to, že se k moci dostanou radikálové. Příkladem poslední doby je palestinský Hamas, který je na seznamu teroristických organizací, ale vyhrál docela seriozní volby.

Jisté rozpaky z propagování demokracie vedou tedy k úvahám o vyspělosti jednotlivých společností. Je přece běžné, že hlasovací právo získá člověk až ve věku dospělosti. Kdyby například rodina se třemi malými dětmi hlasovala o množství peněz, jež se mají dát z rodinného rozpočtu na čokoládu, zřejmě by nepadlo právě ideální rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že svobodou musí vyvažovat zodpovědnost – a zodpovědnost se rodí ze zkušenosti, myšlenkových modelů a jisté zralosti.

Ozývá se proto stále více hlasů, jež tvrdí, že prosazování demokracie není dostatečné. Musí být provázeno propagováním lidských práv, a hlavně možnosti volit si svobodně víru. V mnoha zemích světa to totiž vůbec není samozřejmostí.

Letošní zpráva amerického State Departmentu zmiňuje hodnocení organizace Freedom House, která třídí jednotlivé státy do tří kategorií – jako svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Těch nejhorších - nesvobodných je 45. Smutně mezi nimi vyniká Severní Korea, Barma, Čína a celá řada islámských zemí. Mezi svobodné dnes patří samozřejmě i Česká republika.

Kritici tvrdí, že některé státy jsou hodnoceny příliš shovívavě. Například Saudská Arábie, jež je spojencem Západu, ale jakoukoliv náboženskou svobodu tvrdě potírá. Zpráva ovšem konstatuje, že podle zákona tam musí být každý obyvatel muslimem a v zemi vládnou zákony šárie. Jakékoliv aktivity jiných náboženství jsou striktně zakázány. Zásahy proti náboženským skupinám jsou navíc tajné, takže je velice těžké získat informace. Dokonce ani cizinci tam nesmí nijak provozovat své náboženství.

Jednou z nejhorších zemí je suverénně Severní Korea, která se okamžitě ozvala a obvinila Washington, že prý chce být jakýmsi „náboženským soudcem“. Faktem ale je, že právě v této zemi (jak zpráva uvádí) náboženská svoboda prakticky neexistuje. Nejsou tam tolerovány žádné nezávislé skupiny a vůbec tam nemají přístup misionáři. Křesťanské a buddhistické skupiny musí prakticky výhradně působit v podzemí a jsou tvrdě pronásledované. Kvůli víře jsou tam mnozí lidé vystaveni fyzickému násilí, vězení, pracovním táborům, mučení a dokonce vraždám. Ti, kterým se (v posledním období) podařil útěk, vypovídají, že stalinistický režim svůj tlak dokonce zvyšuje. Režim se totiž bojí, že jejich aktivity jsou řízeny z Jižní Koreje, takže chápe jakoukoliv náboženskou činnost jako vlastní bytostné ohrožení.

Jisté je, že šíření náboženské svobody patří v někerých částech světa mezi velice dlouhodobé záležitosti. Může to trvat dokonce déle, než zmíněné zavádění demokracie. Zpráva amerického State Departmentu je právě proto krokem správným směrem Ostatně, samotný prezident Bush před časem prohlásil, že „svoboda není darem Ameriky světu, ale Božím darem každému člověku“. Zůstává jenom doufat, že tento dar (nad jiné vzácný) se dostane i k těm, kteří po něm zatím jenom touží. A co se nás týče, snad je naše svoboda (i v dnešních komplikovaných časech) přece jenom důvodem k optimismu.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu 6