Jak vzpomínáte na život v podzemní církvi?

Tehdy to bylo něco nádherného, co se už dnes nedá ani dobře vypovědět. Byli jsme soustředěni kolem otce Zvěřiny. Pravidelně jsme se s ním scházeli, měli jsme duchovní obnovy, v červenci 1987 jsme na chalupě v Doubravičce oslavili padesáté výročí jeho kněžského svěcení. Sešla se nás tam tehdy asi stovka, spolu s Františkem Líznou a Václavem Malým, kněžími bez státního souhlasu. Otec Zvěřina dokázal lidi spojovat. Třeba křesťanské vězně z padesátých let (za všechny jmenuji historika Václava Vaško a básníka Zdeňka Rotrekla) s komunisty, kteří opustili stranu po sovětské invazi v srpnu 1968. Namátkou jmenuji Evu Kantůrkovou, Ladislava Lise, Libuši Šilhánovou, Klementa Lukeše, Jiřího Rumla, Jiřího Dientsbiera…
Hodně pro mě znamenal také Zvěřinův samizdat ze 70. let „Nežít v nenávisti“. Kdybych nedělala to, co dnes dělám – míním tím svoje úsilí o pokání, odpuštění a smíření v církvi –, tak bych asi v nenávisti žila. Kdybych to v sobě dusila a nejednala podle svého svědomí, zatarasila bych si cestu ke Kristu.

Jak probíhaly vaše pokusy o to, aby se církev vyrovnala s bolševickou minulostí?

Já jsem vůbec nevěřila tomu, že by někdo z kněží mohl přistoupit na spolupráci s StB. Věděla jsem, že je tu Pacem in terris, že tito kněží jsou tak trochu kolaboranti, před kterými je lépe mít se na pozoru. Ale že někdo, kdo nebyl v Pacem in terris a s velkou horlivostí vedl naši farnost na Proseku, na nás zároveň donášel, to pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. P. ThDr. Stanislav Prokop díky tomu, že byl napojen na tajnou policii, měl určitá privilegia. Například u nás vždy byla půlnoční – jinde v Praze to byl problém –, farnost pořádala táboráky mladých, měli jsme krásný pěvecký sbor, scházeli jsme se v modlitebních kroužcích v rodinách – byla tu celá řada aktivit jinde nepřípustných. Přičítali jsme to osobní statečnosti otce Prokopa, věřili jsme mu a měli jsme ho rádi.

Kdy jste začala prozřívat, že i někteří kněží spolupracovali s StB?

Já jsem nejdříve patera Prokopa obhajovala. Václav Malý mi už v lednu 1990 řekl, že viděl svazky kněží a že mě bohužel musí zklamat: kněz naší farnosti, Stanislav Prokop, byl jedním z nejaktivnějších konfidentů. Já jsem tomu nevěřila, řekla jsem Václavovi, že to není možné. A patera Prokopa jsem bránila. Napsala jsem v článku do Lidové demokracie (tehdejší lidovecké noviny, pozn. red.), jak se v době disentu pater Prokop choval ohromně, jak nám prokazoval pozornost a třeba na Vánoce nám dával i finanční dary. Byli jsme totiž takzvaně sociální případ, žila jsem sama se třemi dětmi a pracovala jsem jako lesní dělnice za 5,20 Kčs na hodinu.

Zvala jsem patera Prokopa tehdy i na různé akce chartistů. Například na oslavu promoce své dcery Dáši. Konala se na parníku, byl tam i Václav Havel a řada dalších chartistů, a byl tam také pater Prokop a pořád se k Havlovi měl, točil se jen kolem něho. Brala jsem to jako obdiv, ani v nejmenším jsem ho tehdy nepodezírala.

Pater Prokop ( vlevo) se pořád k Havlovi měl, točil se jen kolem něho (vpravo Martin Benda)

Až když mi v druhé polovině devadesátých let zpřístupnili v Pardubicích těch 500 stránek spisu, který na mě jako na nepřátelskou osobu vedla StB (mimochodem: mým svazkem za 15 let prošlo 86 důstojníků a placených estébáků), otevřely se mi oči. Agent Slánský (Stanislav Prokop) vždycky předem oznámil, že chystáme nějakou akci, které se zúčastní, a potom o ní podal zevrubnou zprávu.

Nemohla jsem pak ani chodit do našeho kostela, trpěla jsem tam, i když pater Prokop mívá ukázkové mše. Dopadlo by to úplně jinak, kdyby ještě žil otec Zvěřina, který mě 12 let duchovně vedl. Určitě by to nenechal jen tak být. Šel by za paterem Prokopem a snažil by se to v církvi řešit. On ale zemřel už v srpnu 1990 a my věřící chartisté a oponenti režimu jsme zůstali tak trochu bezprizorní. Když se pak vrátil z japonských misií otec Ludvík Armbruster, tak nás „zvěřinovce“ převzal. Jednou jsem se mu s tímto svým problémem svěřila. Řekla jsem, že už si nevím rady, že snad začnu k nám do kostela znova chodit, jako by se nic nestalo. Zareagoval okamžitě: „To přece nemůžete! Dělat, že se nic nestalo! Ono se stalo. To by se mělo dát do pořádku!“ Tak jsem pateru Prokopovi napsala dopis (viz níže), ale on na to nereagoval. Po čase jsem přece jen šla k nám do kostela na mši a on se ke mně přitočil a řekl mi, abych přišla na faru, že by si se mnou rád promluvil. V rozhovoru mi pak namluvil, že byl dohnán ke spolupráci svým dávným spolužákem kvůli mně, když jsem jako věřící chartistka žila v jeho farnosti na Proseku. Prý mu slíbili, že mě nezavřou. Zajímala je jenom Charta. Já jsem to přijala a znovu jsem mu uvěřila. Když jsem si ale pak někdy v roce 2002 dala oxeroxovat celý svůj svazek (z původních 50 Kč zlevnili na 5 Kč za stránku), tak jsem zjistila, že pater Prokop měl styky StB ještě za svých bohosloveckých studií v Litoměřicích. V mém svazku jsou jeho udání na otce Zvěřinu a na další kněze, kteří sloužili tajné mše – to bylo na kriminál. A on s nimi dokonce tyto mše koncelebroval.

Někdy v té době se stal děkanem KTF otec Ludvík Armbruster, který nechtěl mít na fakultě agenty. Pater Prokop, přestože mu byla předložena konkrétní udání z mého svazku (srv. náš starší článek), odmítl dobrovolně z fakulty odejít a odešel až na nátlak kardinála Vlka (srv. http://tisk.cirkev.cz/z-domova/thdr-stanislav-prokop-odejde-z-teologicke-fakulty.html).

Poté, co o tom asi před dvěma lety vysílala i televize, strhla se ve farnosti velká bouře. Ti, kteří mě znají, mi věří, jiní stále stojí za farářem Prokopem. Ten nic nevysvětlil, nijak se neomluvil. Řada lidí na Prosek přestala chodit, zejména mladí. Chodí tam hlavně starší lidé, kteří tam jsou zvyklí. Začala jsem dostávat anonymy, které mi vyhrožovaly peklem, a pak i výhružky, že mi ulice bude nebezpečná. Na radu svých přátel jsem to oznámila policii. A tak jsem si znovu zažila něco podobného jako za totality. Tehdy mě sledovali estébáci a kroužili kolem našeho domu, teď mě sledovali demokratičtí policisté, jezdili kolem mého bytu a vždy zatroubili, abych věděla, že mě střeží.

Nabízela jsem i generálnímu vikáři, že se sejdeme před farností, aby pater Prokop řekl: Ano, bylo to tak, udělal jsem to a to, prosím, komu jsem ublížil, odpusťte mi. Tohle by mi úplně stačilo. Ale nic takového se nestalo.

 

Druhý díl rozhovoru s PhDr. Křížkovou, kde bude mj. mluvit o tom, jak se s tlakem StB vyrovnával  Tomáš Halík, uveřejníme v pátek 17. listopadu. Své názory k článku můžete vyjádřit v diskuzním fóru.




Foto: archiv M.R. Křížkové

PhDr. Marie Rút Křížkovou je literární historička, bývalá mluvčí Charty 77 a katolická aktivistka. Více informací v encyklopedii Wikipedia .

Pokračování rozhovoru naleznete zde