Smysl morálky se jeví v ní samé; jako je morálka strukturním momentem výkladu Celku, tak je i smysl morálky strukturním abstraktním momentem morálky samotné. Uchopíme ho, uchopíme-li výklad Celku; a výklad totality skutečnosti je typickým momentem řecké filozofické spekulace. Podívejme se proto na esenci řecké filozofie.

Nutnost filozofie
Všichni lidé svou přirozeností touží po vědění; tak začíná jeden z nejdůležitějších spisů západní filozofické tradice, Aristotelova Metafyzika. Nejedná se ovšem o ledajaké vědění a jeho spojení s člověkem není náhodné: každý člověk již tím samým, že je člověk, touží po vědění; jsme „odsouzeni“ k touze po vědění, která je v nás vždy přítomná (a operuje na vědomé či nevědomé úrovni). Netoužíme po nějakém speciálním typu vědění, jak Aristotelés dovozuje fenomenologickou analýzou názorů jemu předcházející filozofické tradice, a potvrzuje z priority zraku mezi všemi ostatními smysly, neboť zrak nám dává poznat více rozdílů mezi věcmi. Touha po vědění zapsaná v naše srdci je zaměřena na Celek reality, je to touha, která dochází svého uspokojení jen v tom typu vědění, které athénský filozof nazývá moudrostí. Člověk touží po nejvšeobecnějším a nejvyšším stupni poznání, v němž je mnohost reality kontemplována v jenom či několika málo principech: člověk touží po metafyzice, po poznání Celku, jež se jeví vpravdě v mnohosti uspořádaného celku světa (kosmu; řecké slovo kosmos původně označuje řád, a teprve později – díky pythagorejcům – svět, jenž povstal z původního neuspořádaného chaosu – chaos).

Touha po poznání se v nás aktuálně probouzí díky úžasu; kdo se tváří v tvář světu nachází v úžasu (nad jeho krásou, uspořádáním, harmonií, samotnou existencí…), jen ten je filozof. Platón nám ve svém dialogu Theaítétos (o vědění) říká: „Je vlastní filozofu toto: že je plný úžasu; jiný počátek filozofie nemá než toto být plný úžasu.“ Úžas není pouhé zastavení lidského ducha nad něčím nečekaným či úchvatným. Jeho specificky filozofická dimenze se vyjevuje v tom, že úžas je uvědomovaným (reflexivním) nedostatkem vědění tváří v tvář realitě, které implikuje touhu po naplnění. Úžas plodí touhu. A touha může být nasycena jen moudrostí.

Kontemplace a štěstí
Moudrost je svobodná. Není podřazena žádnému praktickému cíli, není služebná, je plně svá a její smysl je v ní samé: čistá kontemplace reality, poznání finalizované jen tímto samým poznáním, poznání pro poznání samé. Řecké sloveso pro takové čisté kontemplativní poznání je theórein: filozof je milovník moudrosti kontemplující mnohost světa v jednotě nejvyšších principů a důvodů, filozof miluje moudrost pro ni samu. Platón v Ústavě nechává na otázku: „A praví filozofové […] kdo pro tebe jsou?“, odpovědět Sókrata: „Ti, kteří milují kontemplovat pravdu.“ Stařena, která vyvedla prvního filozofa Thaléta z domu, aby mohl pozorovat hvězdy, a on pozoruje nebe spadl do jámy, když říká: „Ty si myslíš, Thaléte, že poznáš, co je na nebi, když nejsi s to, abys viděl, co je pod tvýma nohama,“ je nám příkladem neporozumění kontemplativní povahy moudrosti (hvězdné nebe) nezaměřené k žádné praktické realizaci (co je pod našima nohama).

Kontemplace ale není jen jakousi aktivní kontemplací (kontemplace jakožto činnost našeho rozumu). Jak zdůraznil především H. G. Gadamer, kontemplace Celku reality (mnohost světa v jednotě nejvyšších principů a důvodů) je jistým přijímáním (pathos) a účastí na pravdě v pasivním slova smyslu, je to jakési unesení lidského ducha v důsledku kontemplace reality. Člověk kontemplující realitu nahlížením pravdy v jejím celostním aspektu „trpí“ cosi ze strany reality a reálně se proměňuje. Filozofovat znamená reálně se vyvíjet, být na cestě, někam směřovat! Kam? Ke štěstí. Aristotelés ve svém raném spise Protreptikós zdůrazňuje, že filozofie aktualizuje to nejvznešenější (božské), co v člověku je, jeho rozumovou složku, zdokonalujíc člověka a přibližujíc ho k Bohu. Ničím praktickým nefinalizovanou kontemplací reality se člověk stává podobným Bohu – filozofie je božská! – a přibližuje se svou bytostnou strukturou ke štěstí.

Lidé od přirozenosti touží po vědění, které se aktualizuje vlivem úžasu a přivádí nás na počátek dlouhé cesty ke štěstí, na které kráčíme k našemu poslednímu cíli díky kontemplaci pravdy jevící se v mnohosti uspořádaného univerza, díky kontemplaci pravdy, která nás reálně bytostně proměňuje a činí nás dobrými lidmi v morálním slova smyslu. To je esence řecké filozofie.

Titulek redakční. Autor je filosof - lektor  "internetové filosofické univerzity" Academia Bohemica . Článek je pokračováním textu "Je morálka dnes mrtvá ?" v nově vznikající rubrice Filosofie a my. Foto: www.filosofie.cz