„Jsem vděčný za možnost navštívit tuto zemi, tak bohatou dějinami a kulturou, abych obdivoval její přírodní krásy a na vlastní oči spatřil tvořivost tureckého národa, abych ocenil vaši starobylou kulturu stejně jako vaše dlouhé dějiny, jak občanské, tak náboženské. Hned po příjezdu do Turecka jsem byl vlídně přijat prezidentem republiky a představitelem vlády. Už při pozdravu jsem jim s radostí vyjádřil svou hlubokou úctu ke všem obyvatelům tohoto velkého národa a uctil zakladatele moderního Turecka Mustafu Kemala Atatürka v jeho mauzoleu.

Nyní se s radostí setkávám s vámi, jakožto předsedou direktoria náboženských záležitostí. Vyslovuji vám svou úctu, s uznáním vašich velkých odpovědností, a svůj pozdrav vztahuji na všechny náboženské představitele Turecka, především na Velkého Muftího v Ankaře a Istanbulu. Ve vaší osobě, pane předsedo, zdravím se zvláštní úctou a vroucím uznáním všechny muslimy Turecka.

Vaše země je velmi drahá křesťanům: zde bylo založeno mnoho prvotních komunit Církve a tady dosáhly zralosti, inspirovány kázáním apoštolů, především svatého Pavla a svatého Jana. Tradice, která dospěla až k nám, říká, že Maria, Matka Ježíšova, žila v Efezu v domě apoštola svatého Jana.

Tato vznešená země poté zažila pozoruhodný rozkvět islámské civilizace v různých oblastech, včetně literatury a umění, stejně jako institucí. Existuje spousta křesťanských a muslimských památníků, vydávajících svědectví o slavné minulosti Turecka. Jste na ně právem hrdí, a uchováváte je pro obdiv stále rostoucího počtu návštěvníků, kteří sem hojně proudí.

Na tuto návštěvu Turecka jsem se připravoval se stejnými pocity, jaké vyjádřil můj předchůdce, blahoslavený Jan XXIII., když sem dospěl jako arcibiskup Angelo Giuseppe Roncalli, aby zde zastával úřad papežského legáta v Istanbulu: „Vnímám, že chci dobro pro turecký národ, k němuž mne Pán poslal … miluji Turky, vážím si vrozených kvalit tohoto národa, jenž má rovněž své místo v putování civilizace“ (Deník duše, 231.237).

I já chci zdůraznit kvalitu tureckého národa. Tady přijímám za svá slova mého bezprostředního předchůdce blahé paměti, papeže Jana Pavla II., který u příležitosti své návštěvy Turecka v roce 1979 řekl: „Ptám se, zda právě dnes, kdy křesťané a muslimové vstoupili do nového období dějin, není naléhavě zapotřebí uznat a rozvíjet duchovní pouta, která nás spojují, abychom tak společně rozvíjeli a bránili mravní hodnoty míru a svobody“ (ke katolické komunitě Ankary, 29. listopadu 1979,3). Tyto otázky neustále vyvstávaly během následujících let; konečně, jak jsem uvedl na počátku mého pontifikátu, nutí nás, abychom rozvíjeli náš dialog jako upřímnou výměnu mezi přáteli. Když jsem měl tu radost setkat se minulého roku v Kolíně se členy islámských komunit, u příležitosti Světového dne mládeže, upozornil jsem na nutnost rozvíjet mezináboženský a mezikulturní dialog s optimizmem a nadějí. Tento se nedá omezit na extra volitelný, naopak, je „životní nutností, na níž do široké míry závisí naše budoucnost“ ! s optimismem a nadějí (k představitelům islámských komunit, Kolín, 20. srpna 2005).

Křesťané a muslimové, sledující svá jednotlivá náboženství, upozorňují na pravdu o posvátné povaze a důstojnosti osoby. To je základem našeho vzájemného respektu a úcty, to je základem spolupráce ve službě míru mezi státy a národy, což je tím nejvroucnějším přáním všech věřících i všech lidí dobré vůle.

Po více než čtyřicet let učení II. vatikánského koncilu inspirovalo a vedlo sbližování Svatého Stolce a místních Církví celého světa ve vztazích se stoupenci jiných náboženství. Koncil, sledující biblickou tradici, učí že, že celý lidský rod sdílí společný původ a úděl: Bůh, náš Stvořitel a cíl našeho pozemského putování. Křesťané i muslimové patří do rodiny těch, kdo věří v jednoho Boha a kteří se podle svých tradic odvolávají na Abraháma (srv. II. vatikánský koncil, Deklarace o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím, 1,3). Tato lidská a duchovní jednota v našich počátcích i v našich osudech nás vede k tomu, abychom hledali společnou cestu zatímco se podílíme na hledání základních hodnot, které je tak význačné pro lidi naší doby.

Jako věřící mužové a ženy, jsme postaveni před výzvu rozšířené touhy po spravedlnosti, rozvoji, solidaritě, svobodě, jistotě, míru, ochraně prostředí a zdrojů naší země. To proto, že i my respektujeme oprávněnou autonomii časných věcí, máme svůj specifický přínos, který můžeme poskytnout hledání vhodných řešení těchto výsostných otázek.

Zvláště můžeme nabídnout věrohodnou otázku na odpověď, která zjevně vyvěrá ze současné společnosti, i když je mnohdy odsunována stranou, totiž otázku týkající se smyslu a cíle lidského života pro každého jedince i celou společnost. Jsme povoláni, abychom pracovali společně, a tak pomohli společnosti otevřít se transcendentnu a přiznat všemohoucímu Bohu místo, které Mu náleží. Nejlepší způsob, jak v tom pokračovat je opravdový dialog mezi křesťany a muslimy, spočívající na pravdě a inspirovaný upřímnou touhou lépe se navzájem poznat, respektovat rozdíly a uznat to, co máme společné. To současně povede k opravdovému respektování odpovědných rozhodnutí, která činí každý člověk, zvláště pak ta, která se týkají základních hodnot a osobních náboženských přesvědčení. Jako příklad bratrského respektu s nímž křesťané a muslimové mohou pracovat společně, bych rád citoval některá slova, která papež Řehoř VII. adresoval v roce 1076 jednomu muslimskému knížeti v severní Africe, který projevoval velkou vlídnost vůči křesťanům, podřízeným jeho jurisdikci. Papež Řehoř VII. mluví o zvláštní lásce, kterou jsou vzájemně vázáni křesťané a muslimové, neboť „věříme a vyznáváme jediného Boha, i když odlišným způsobem, den co den ho chválíme a uctíváme jako Stvořitele věků a vládce tohoto světa“ (PL 148, 451). Svoboda náboženství, ústavně zaručena a účinně respektována, a to jak pro jednotlivce tak pro komunity, je pro všechny věřící nezbytnou podmínkou pro jejich poctivý přínos k budování společnosti, v postoji opravdové služby, zvláště vůči těm nejzranitelnějším a nejchudším.

Pane prezidente, rád bych skončil vzdáním chvály Všemohoucímu a Milosrdnému Bohu za tuto šťastnou příležitost, kterou nám dal, abychom se společně setkali v jeho jménu. Modlím se, aby to bylo znamením našeho společného úsilí o dialog mezi křesťany a muslimy, stejně jako povzbuzením k vytrvalosti na této cestě, v respektu a přátelství. Vroucně si přeji, abychom mohli dojít k lepšímu vzájemnému poznání, utužit pouta vzájemné náklonnosti, ve společné touze žít spolu v harmonii, pokoji a vzájemné důvěře.

Jako věřící čerpáme z modlitby nezbytnou sílu k překonání každého náznaku předsudků a k vydávání společného svědectví o naší pevné víře v Boha. Ať na nás stále spočívá jeho požehnání!

Přeložil Josef Beníček.