V rámci ČBK vám byla svěřena pastorační práce s mládeží. Jak byste charakterizoval dnešní mládež a jak se liší od předchozích mládežnických generací let devadesátých či osmdesátých?

Těžko se mě vyjadřuje k takovýmto generelním otázkám, protože ze sociologického pohledu to nestačím vnímat. Spíše bych řekl, že do našeho života vešlo mnoho dosud neznámého. Padla železná opona a mnohé nové věci nám nespadly do klína, nýbrž na hlavu. S mnohým si nevíme rady. A toto vše ovlivňuje mládež. Podobně jako je tady generace válečná či poválečná - tedy generace, která zažila období války nebo období po válce, tak je tady generace mládeže, která prožívá svůj život po velkých změnách - a to není jen sametová revoluce či změna u nás, ale i tendence celé Evropy. Je tady například přítomnost drog - to v předchozí generaci nebylo, nebyl tady ani přísun. Pak je tady závažná věc registrovaného partnerství. O tom se dříve vůbec nemluvilo. Není to jenom věc tolerance, jak se dnes často říká, ale je to obrovský průlom do přirozenosti lidské společnosti, kde může být jinakost, ale nemůže být tak akcentovaná. Je tu dále třeba otázka samotného náboženství. To je nejen věc svobody, protože během doby svobody nepřibylo věřících lidí, naopak, mírně ubylo, a je tendence, že bude ubývat dál. Čili tito naši mladí lidé potřebují velmi pregnantně poznávat identitu své víry a své existence v církvi a v tomto světě.

Jste členem františkánského řádu kapucínů. Františkánská zbožnost je mezi mladými lidmi populární. Pomáhá vám to ve Vašem pastoračním působení mezi mladými lidmi?

Pomáhá mi především samotný princip toho, co sv. František prožíval, a to je prostota. Není to komplikovaná spiritualita, ani dramatická mystická hloubka Františkova života. Všichni lidé, kteří o Františkovi slyšeli - kromě samotných františkánů, vidí Františka dost romanticky. Teprve když ho člověk chce vnitřně následovat, ponořit se, udělat několik kroků v jeho stylu, tak nastává veliké drama. Protože to je skutečně následování Krista. A Kristus, to není jenom Jezulátko, to je také Kristus ukřižovaný, a to je také Mesiáš. A František je duchovní gigant, v jeho době o něm říkali, že je jako druhý Kristus - což je velmi odvážné, ale třeba i skutečnost jeho stigmat o tom svědčí. A například dramatičnost „svléknutí sebe“ - do toho se dnešní člověk ani nepodívá, natož aby se do toho ponořil. „Svléknout sebe“ - nikoli vnějšně, exhibicionisticky, nýbrž opuštění, jež člověk bez Boží pomoci nemůže udělat, odelnutí - nejen od věcí, ale i od sebe, aniž by člověk sám sebe ztratil, protože přitom se člověk nalézá v nové formě s Kristem. To je věc hluboké spirituality. O tom všem já s mladými ani nemluvím. Ale pomáhá mi samotné dlouhodobé vědomí, v němž žiji a snažím se žít: určitá prostota.

Někteří mladí katolíci si stěžují, že pro aktivity mladých lidí ve farnosti nenalézají dostatečné pochopení a vstřícnost u svých kněží, dokonce se někdy setkávají z jejich strany s překážkami. Co byste takovým mladým katolíkům doporučil?

Aby se podívali k sousedům nebo ještě dál. Skutečně jsou místa, kde mládež není. Jedna vynikající mladá žena, zdravotní sestra, mi říkala: „Já jsem myslela, že jsem poslední křesťanka.“ Do kostela ve své vesnici chodila se svou maminkou a babičkou a vůbec nikdo mladý v tom kostele nebyl, jen staré babičky. Potom přišla pracovat - ještě za komunistů - do Prahy a až tam se dostala do společenství. A najednou viděla, že není poslední křesťanka.

Papež ve svém letním interview pro německá média zdůraznil, že křesťanství je pozitivní volba. Cituji: „Křesťanství, katolicismus není nějaká sbírka zákazů, nýbrž pozitivní volba. A vidět to je naprosto důležité, neboť to téměř zcela zmizelo z obzoru.“ Nezdá se vám, že například v oblasti sexuální etiky, konkrétně v instrukcích o kontrole početí, je oficiální katolická nauka - na rozdíl od protestantské - zejména na mladé lidi příliš přísná a málo racionální?

Řekl bych to podle své poslední vnitřní formulace: Přirozenost je mnohem závažnější věc, než si připouštíme. Jsme pod tlakem mnoha cizích vlivů, které vstupují nejen do konkrétních situací, ale předcházejí našemu životu. Provázejí ho od dětství - otázka rodiny, společenství - jež je ve světě velmi rozdílné. Jakápak je sexuální etika v Africe, jaká je v Latinské Americe, jaká je v Japonsku. Katolická církev má navždycky program univerzality. To znamená, že vše musí být na nejhlubší úrovni platné pro všechny. Když řekneme, že člověk má žít odpovědně, tak to je soubor nejen řešení momentální situace například dospívajícího člověka, ale je to celá výchova a celá kultura z toho vyvěrající či na to navazující. To znamená, že když Kristus Pán třeba řekne: Kdo se podívá na ženu se žádostivostí, už zcizoložil ve svém srdci, tak není příliš tvrdý? To mi řekl můj kolega v našich dvaceti letech: Člověče, není na nás Kristus Pán moc ostrý, když se nemůžeme na holku ani podívat?“ Já jsem mu odpověděl: „Asi je, ale je to potřeba.“ Jde o to, aby si člověk nezkazil život, protože to je zahrávání s dvojím problémem: Jednak hlubokého osobního spojení muže a ženy - to není jen koketérie nebo otázka sexu, ale osobnosti. A pak je to zahrávání si se samotným početím člověka. To znamená, že církev tady nutně sleduje - přes všechny ataky - generální pohled, kdy ví napřed, že se bude hřešit, že se nebudou vždy plnit etické normy, ale je tady daná laťka, ke které by se mělo směřovat. A kdybych tuto laťku oficiálně nějak snížil, tak to nikde nezastavím. Protože pak nastává tisícerá hranice určení: „kam až“. Čili: když se mě mladí lidé zeptají: “Jak daleko můžeme jít?“, tak odpovídám: „Ne moc daleko.“ A tady si musí určit tu svojí hranici sami.

Druhou část rozhovoru uveřejníme ve čtvrtek