V poslední době jsem dostal pár dotazů a apelů, že bych měl doslova „převzít iniciativu po Jiřím Karasovi“ a opět navrhnout zákaz potratů (tento zákon jsme navrhovali roku 2003). Napsal jsem text do RC Monitoru, v němž jsem se pokusil vysvětlit, proč nyní v naší zemi nehodlám zákaz prosazovat. Ačkoli reakce z pera paní doktorky Michaely Freiové byla vesměs příznivá, rád bych se na tomto příkladě pokusil otevřít polemiku obecnějšího charakteru: „Co tedy má prosazovat křesťanský politik?“

Oba články najdete na http://res.claritatis.cz v čísle 17/2006. Stručně shrnuto: návrh na zrušení zákona (č. 68/1957 Sb., později ještě více podmínky uvolňující č. 66/1986 Sb.) a podstatně přísnější regulace na ochranu lidského života i před narozením z roku 2003 byl neprůchozí. Nebyla k němu politická vůle a ani mu nepředcházela hlubší diskuse. A navíc přinášel komplikace s novelou trestního zákona. Tato politická „nevůle“ podle signálů nejen ze sněmovny, ale hlavně od širší veřejnosti trvá. Proto jsem dospěl k názoru, že se musím řídit heslem: „Je třeba volit menší zlo, abychom zabránili zlu většímu.“ V tomto případě to znamená například usnadnit proces adopce, spolupracovat s provozovateli tzv. babyboxů, zlepšit podmínky pro svobodné matky, zlepšit podmínky pro narozené děti atd. – a v jádru hlavně pochopit, co ženu k rozhodnutí pro potrat vede, a poté bránit té horší možnosti (nebezpečným ilegálním potratům). Není to cesta „přímá“, ale je realističtější. Za klíčovou považuji v této souvislosti pasáž z encykliky Evangelium vitae papeže Jana Pavla II., kde přímo píše o případu, kdy nelze odvrátit zákon umožňující potraty. Píše zde, že taková situace neznamená, že by „poslanci, jejichž odpor vůči potratu je jasný a všeobecně známý, nemohli podporovat hlasování o návrzích, které chtějí zmírnit škody takovým zákonem působené, a oslabit tak jeho zhoubný účinek s ohledem na veřejnou kulturu či morálku“ (Evangelium vitae 73, Zvon, Praha 1995).

Budou po Janu Kasalovi ortodoxní stoupenci zákazu potratů střílet? - foto:archív Jana Kasala

Svobodné matky existují a budou existovat.
V reakci na můj text se objevily tyto legitimní (ano, toto slovo chci zdůraznit) výtky a názory:
1) Otázka, zda neúspěch KDU-ČSL ve volbách nemůže souviset s tím, že tato strana je ve svém postoji k ochraně života nejistá.
2) Zmínka o trendu společnosti (resp. zdravotnického aparátu, který dnes téměř přejal rozhodování matky o tom, zda si ponechá dítě). Zde je podle ní otevřený prostor – vyvracet právě na tomto místě názor, že právo žít má jen „kvalitní jedinec“ (zdravý plod a dobré sociální podmínky rodičů) a že nelze akceptovat psychický nátlak na „nezodpovědné“ rodiče.
3) Autorka cituje má slova o tom, že „zlepšovat svobodným matkám životní podmínky“ (jak píši) nestačí, a má obavu, zda tento můj přístup není rezignací na úlohu křesťanského politika ve společnosti.

Bod jedna je hypotetický a těžko se dá dokázat. S bodem dvě souhlasím. Nejsložitější je bod tři. Víme, že svobodná matka má daleko do křesťanského ideálu. Tím je standardní rodina. Kdo v ní žije, měl by být vděčný, a kdo ne, na toho nemáme právo se dívat svrchu. Jen mimochodem: trochu se vylučuje snaha vymezovat se vůči svobodným matkám a snaha zakázat potraty. Máme tedy svou energii věnovat na dosažení ideálu, anebo na to, abychom po kouscích vylepšovali situaci, která má do ideálu daleko? Čím dál víc si myslím, že to druhé. I kdybychom žili ve většinově křesťanském světě, měli bychom dvě cesty, jak hodláme křesťanské hodnoty prosazovat: buď pomocí zákonů, anebo pomocí pracné osvěty a pomalého přesvědčování. První řešení je jednoduché a rychlé. Svědomí křesťana je díky němu utišeno daleko lépe, křesťanská povinnost splněna. Jenže křesťanské hodnoty jsou vlastně vynucovány (prostřednictvím legislativy), čili de facto jsou nastoleny méně dobrovolně. Samozřejmě každý namítne: prostřednictvím zákonů se přece bráníme i před krádeží. Krádež je ovšem věc natolik jednoznačná, na té se shodnou všichni rozumní lidé. Na zápornému stanovisku vůči potratu bohužel ne.

Druhé řešení je zdlouhavé a složité. Člověk při něm může být zmítán pochybnostmi, zda vlastně nelegitimizuje něco, co má do křesťanských ideálů daleko (např. ony svobodné matky). Ovšem troufnu si tvrdit, že pro možnost přijetí křesťanských hodnot širší veřejností je to průchodnější – protože pozitivnější - cesta než strohý „starozákonní“ zákaz.

Jednou přijde čas?
Znovu opakuji: 1) Netvrdím, že jednotlivé zmíněné pozitivní kroky stačí k tomu, aby byl „úkol křesťanského politika“ splněn. 2) Můj postoj k potratům zůstává neměnný: považuji ho za zlo ve smyslu usmrcení počatého, i když ještě nenarozeného života. Možná jednou nastane čas, kdy se celé téma (například při diskusi o propopulačních opatřeních) znovu otevře a křesťanští demokraté budou u toho. Pak se může hovořit i o citacích Listiny základních práv a svobod (která konstatuje jako nezadatelné a nezrušitelné právo, že lidský život je hoden ochrany již před narozením a že nikdo nesmí být zbaven života, avšak v posledním odstavci připouští zákonné výjimky) anebo Občanského zákoníku (který v § 7 neobratnou formulací přiznává právní subjektivitu již počatému dítěti (nazývá jej však dítětem), avšak pouze za podmínky, narodí-li se živé).
Budu rád za jakoukoli reakci na tento článek.

Jan Kasal je poslancem za KDU-ČSL a bývalým úřadujícím předsedou strany. Novým předsedou strany se stal senátor Jiří Čunek na sobotním sjezdu v Brně.