Interpretace evangelijního příběhu o narození Ježíše je nezbytný, lákavý a riskantní počin. Proč nezbytný? Zodpovídá otázku po smyslu křesťanské víry v osobu Ježíše, jenž se stal Kristem, tj. dosl. „pomazaným“, pověřeným k úkolu výkupné sebeoběti za hříchy lidí. Proč lákavý? Nese v sobě naději v nové a v každém ohledu vyjímečné lidství, která je ztělesněna v narození dítěte chudých rodičů, jež se stane hrdinou. Proč riskantní? Podlehá riziku, že interpret vypustí fakt, že evangelijní příběh je ve svém jádru vyznáním víry o vtělení Boha a změlní ho na pohádku s happy-endem.

Představení, o němž mluvím, zahrálo hostující divadlo Husa na provázku v prostorách České národní budovy (Bohemian National Hall) na Manhattanu. Rozestavěné prostory Národní budovy nahradily kulisu děje, jehož původní a tím i přirozené prostředí byla Palestina před dvěma tisíci lety - Galilej, Samaří a Judea, kopce Judské pouště a kamenité kopce. Jenže evangelijní příběh zlidověl a cestou století nasbíral folklorní prvky, které s větším či menším úspěchem uplatnil i režisér hry Betlém Vladimír Morávek. V českých Vánocích si pastevce opravdu nelze představit jinak než jako ogary z Valašska a anděly než jako dobrosrdečné chlapíky přijatelného věku v bílém kombiné s křídly na zádech. Ti, na rozdíl od „tří králů“, neprošli vinou lidové tvořivosti napříč stoletími velkými změnami. Evangelista Matouš, jehož verzi autor hry Jan Antonín Pitínský do jisté míry respektoval, sice o anděle nezavadí ani jedinou zmínkou, ale do příběhu „českého betlému“ neodmyslitelně patří. Ve stejné folklorizující tendenci se tři astrologové z Persie proměnili ve tři krále Baltazara, Kašpara a Melichara, kteří místo korunovačních symbolů přinášejí přijatelný bakšiš.

Foto pouze ilustrační z komediální knihy "Putování do Egypta přes království České". Autor: A. Born

Do Pitínského a Morávkovy interpretace evangelijního příběhu ovšem vstoupil prvek, který je na míle vzdálen od evangelia i folklóru – je to personifikace zla. V Betlému ji hraje žena oblečená do těsné uniformy připomínající upíra Nosferatu. Doprovází ji její stín, jiná žena, tentokrát oblečená do vznešených, černých šatů. Stín personifikovaného zla nemluví, ale zpívá a hraje na housle. Kdo je ona záhadná postava zla, která jednou jedná na vlastní pěst – to když se blíží čas Mariina porodu cestou přes Betlém do Jeruzaléma, a jednou jako sluha loyalní králi Herodovi, když vydá rozkaz zabíjet děti narozené ten den, kdy se narodil Ježíš, budoucí král? Divák to neví, a proto se o její totožnosti může domnívat cokoliv.

Ve světových pohádkách, české nevyjímaje, zdomácněla postava černokněžníka či čarodejnice. Jednou je to Saruman, jindy Lord Voldemort, Morgana, Ledová královna nebo černokněžník z Ozu. Účelově si jimi vypomohl i Pitinský. Jde jen o laciný trik? Nebo pragmatickou kalkulaci? Odpověď na tyto otázky souvisí s jinou otázkou: komu je hra určena? Domnívám se, že hra Betlém je psána jako hra pro děti, kterou mohou (za jistých okolností) shlédnout i dospělí. Jádrem komplikace příběhu je střet sil dobra, tj. těhotné matky Marie, andělů a Mariina manžela Josefa, se silou zla, tj. onou Dámou v černém, jejím stínem a Herodem. Dobro, jak jinak, zvítězí. Těhotná matka Marie porodí zdravého chlapce jménem Ježíš, útěk do Egypta se podaří i navzdory všem Herodovým snahám dítě zabít a nový človíček se zdravě tulí na maminčina ňadra.

Pitínského a Morávkova hra je tedy jenom pohádka s happy-endem. Ale jakým? Řekl bych, že přinejmenším dvojím. 1) Pro dítě není nic tak důvěrně známého, emocionálně prožitého a „svatého“ než starost matky o vlastní dítě. A tato zkušenost, v případě staršího sourozence, začíná obdobím matčina druhého těhotenství. Matka a její svatá péče je tím viditelným, personifikovaným dobrem, které dítě vidí tam, kde si dospělý člověk vystačí s abstraktní kategorií. Jí ve hře oponuje jiná síla, také žena, která je bezdětná, zapšklá, zlá, zkostnatělá a hněvivá, jejíž cíl je zničit radost šťastné matky z narozeného dítětě. 2) Postavy krále Heroda a tří králů z východních zemí hru nezbytně politizují. Proč tolik povyku kolem jednoho baby? Proč reprezentanti tří velmocí vyjadřují svou poddanost „nějakému“ prckovi z poddaného Judska patřící vandrujícím rodičům z Nazareta přes Negev do Egypta? Proč v něm král Herodes vidí rivala a nebezpečí? Proč se v závěrečné scéně Marie z Egypta vrací s královskou korunou na hlavě? Protože se narodil král! Budoucí politik, spravedlivý senátor, poslanec, kongresman, ministr nebo dokonce prezident. To je message, kterou si z Pitínského a Morávkovy hry dítě pravděpodobně odnese domů.

Hra Betlém je tedy v Pitínského a Morávkově provedení opravdu „komedie“ o narození Ježíše Krista. Což není tak špatné, parodie by byla horší. Zodpovídá otázku po smyslu křesťanské víry v osobu Ježíše, jenž se stal Kristem, tj. dosl. „pomazaným“, pověřeným, k úkolu výkupné sebeoběti za hříchy lidí? Naprosto ne. O Ježíšově Božím synovství, Mariině početí z Ducha svatého, Josefově otčímství... není ve hře ani jediná zmínka. Nese v sobě naději v nové a v každém ohledu vyjímečné lidství, která je ztělesněna v narození dítěte chudých rodičů, jež se stane hrdinou? Myslím si, že tento odkaz hra opravdu v sobě obsahuje.

V pozici Čecha žijícího v USA se mi provedení hry nevyhnutelně pojilo s domovem. Přijeli čeští herci, kteří téměř pořád mluvili česky, zpívali české koledy, hra se skládala z českých folklorních zvyků a reálií... hosté kulturní akce byli Češi nějak spojeni s Čechami, svým (původním) domovem. Mnozí z nich jsou dnes již americkými občany. Byla hra psána pro ně? Nevím. Nedivil bych se. Idea politického mesiáše, spravedlivého, morálního a moudrého, je propriem amerického snu, ne českého. Důvody? Ty jsou veskrze historické a konstituční. A o tom někdy příště...

Další články autora na www.jes.bloguje.cz