Sama jsem patřila do jednoho z pražských studijních kroužků Josefa Zvěřiny a měla jsem tak možnost poznat tohoto vzdělaného, přemýšlivého a lidsky zralého kněze. Po mnoha letech těžkého kriminálu jezdil po celém tehdejším Československu, vedl desítky studijních kroužků a pomáhal tak všem bez rozdílu, vzdělaným i nevzdělaným, podstatně prohlubovat víru v Krista, kterého neokázale vyznával a miloval. Jeho dvoudílná Teologie agapé, kterou pro své studenty sepsal, zahrnuje kromě samozřejmé odborné fundovanosti v oblasti teologie, historie, jazykovědy, filosofie a umění i závěry druhého vatikánského koncilu, teologického bádání 20. století a zároveň bere v potaz i problémy naší současné společnosti. Z jejích stránek lze vyčíst, že ji sepsal člověk s bohatou pastorační zkušeností a zároveň člověk hluboké teologické reflexe i osobního duchovního života.

Po roce 1989 jsme proto přirozeně očekávali, že se tento kněz svatého života a širokého rozhledu stane děkanem pražské teologické fakulty (srov. Vojtěch Novotný: Josef Zvěřina a pražská teologická fakulta  -pozn.red.) . Bohužel všichni víme, jak to tenkrát s obsazením čelných míst na „ministrantské průmyslovce“ (jak ji otec Josef nazýval), dopadlo. Stejně tak otec Zvěřina nebyl jmenován biskupem, přestože k obojí službě měl ty nejlepší předpoklady (Zvěřina nemusel být jmenován proto, že záhy po revoluci zemřel - v létě 1990, pozn. red.). Posty byly hbitě obsazeny jinými a Josef Zvěřina se stal z Božího dopuštění patronem všech, se kterými bylo dokonale zameteno a kteří udělali po pádu komunismu „kariéru dolů“. Takto dopadl samozřejmě leckdo z dalších obětavých kněží, kteří včas „nevycítili změnu klimatu“ a nezačali nenápadně, zato však důkladně, pracovat na svém kariérním vzestupu. Tím část hierarchické církve zcela napodobila většinovou společnost, která se zachovala podobně.

Proč o tom vůbec píši?

Protože tato hrůzná nespravedlnost, pokrytectví se staly jednou z příčin bolestné krize mé církve, ve které jsem se vždycky cítila a chci cítit i nadále doma. Náročnost a opravdovost evangelní zvěsti se na jedné straně stále více a více „zřeďuje a rozmělňuje“, až se dá omluvit a „uvést na správnou míru“ téměř vše (i aktivní a nespornou spolupráci s StB); na druhé straně roste nevídanou rychlostí „zásluhovost“ a „alibismus“, spočívající v počtu odmodlených hodin, pobožností a odsloužených mší svatých, které často nahrazují poctivou drobnou práci ve výchově vlastních dětí, vztazích v rodině, mezi manželi či ve vlastní profesi. Místo solidního lidského a teologického hledání nastupují povrchní „zbožné“ fráze a „svatá mlhovina,“ jak to lze slyšet na různých akcích pořádaných pro mládež, v katechezích či v kázáních při nedělních bohoslužbách. Místo náročnosti celého biblického poselství, které není vždy jednoznačné, se často prezentuje zjednodušený až primitivní pohled na život, a to jak ve vztahu k mládeži, tak i k dospělým. Projevilo se to zřejmě např. v okolnostech kolem zániku časopisu AD, kdy ustrašená hierarchie se zalekla složitosti postmoderní doby, neunesla hledání mladých lidí a dala tak raději zelenou zjednodušenému, až omezenému pohledu na život, kdy „limonádová“ zbožnost je zaměňována za skutečný duchovní život (velmi palčivý problém zasahující jako lavina na některých místech např. církevní školství) a kdy se za „zbožnost“ schovává alarmující lidská a mnohdy i profesní nezralost či lenost.

Vynikající kněží nedávné minulosti, perzekuovaní komunistickou zvůlí, postupně vymírají (viz např. nedávná smrt otce Dománka, SJ; kdo o něm dnes mimo Prahu něco ví?) a bohužel za ně nevidím náhradu. Oni totiž představovali v církvi zároveň kněze hluboce vzdělané, ale i lidsky zralé, obětavé, nezištné, pro něž se stalo hlásání evangelia skutečným posláním na tom poli, které jim bylo vlastní, a to bez ohledu na utrpení, které jim jejich služba Kristu přinese.

Těch několika mála mladších kněží, přemýšlivých a lidsky zralých, si příliš nevážíme; mnohdy je srážíme svou vlastní malostí, pomluvami a závistí (co kdyby začali usilovat o nějaké církevní hodnosti?!?), takže není celkem divu, že zájem o kněžství ze strany mladých mužů, skutečných „chlapů“, takových, kteří jsou obětaví, usilují o vnitřní pravdivost a chtějí se dál vzdělávat, trvale klesá a že svoje schopnosti a nasazení pro Krista si představují jinak. To samozřejmě není jedinou příčinou úbytku zájmu o toto povolání, ale obávám se, že patrně jednou z hlavních.

Při křtu našich dětí jsme jako rodiče slíbili, že je budeme vést k víře, která by se měla rozvíjet ve společenství církve. Jak je ale vést k tomu, aby zůstaly věrné té církvi, která se ocitla vlastní vinou v těžké krizi tím, že ztratila věrohodnost a stala se solí, která přišla o svou slanost? Moje děti totiž ode mě i od mých rodičů o komunistické perzekuci hodně slyšely a samozřejmě se ptají a hodnotí. A vidí. Leccos. Chci proto nazývat věci pravými jmény, aby jednou byly schopny rozlišovat podstatné od nepodstatného, pozlátko od ryzího zlata a aby jednou dokázaly jako dobrý hospodář „vynášet ze svého pokladu nové i staré.“ (srovnej Mt 13,52). Zároveň však nechci dopustit, aby jim byla lhostejná nespravedlnost, utrpení druhých a rozmělňování a devalvace hodnot, kdy se obrací právo v bezpráví a kdy se přes záda trpících dostávají ke své kariéře ti, kteří touží po moci a tzv. se „dokáží zařídit“.

Závěr: ¨
Nejsem zvyklá se veřejně vyjadřovat; mám dost jiné práce. Nemohu však nadále mlčet k bezpráví a morálnímu marasmu, který toto bezpráví způsobilo. Jsem toho názoru, že všichni kněží, kteří vědomě spolupracovali s StB, se zásadně zdiskreditovali v očích běžných věřících, mezi které se také počítám. Měli by se proto ke spolupráci přiznat, ne trpně čekat, až jejich jména někdo uvede, a veřejně činit pokání. Např. tím, že ti, kteří zastávají vyšší funkce, z nich veřejně odstoupí a budou jako kněží sloužit těm nejubožejším a nejpotřebnějším v této zemi. Práce na tomto poli je dost a dost.

I dnes má totiž naše církev i každý člověk možnost volby. Volby života v pravdě nebo života ve lži. Pokání by velmi napomohlo vnitřní očistě církve, alespoň částečnému narovnání křivd a tomu, aby církev věrohodněji hlásala Krista ukřižovaného (Toho, který sestoupil kvůli člověku až do těch nejhlubších hlubin) a také vzkříšeného (Mocného v bezmoci, Krále chudých, opovrhovaných a trpících pro spravedlnost – viz Blahoslavenství). Jinak, obávám se, bude jimi hlásaná radostná zvěst nejen vyčpělá a bezbarvá, ale naprosto nevěrohodná.

Mgr. Růžena Matěnová, matka čtyř dětí, tří vlastních a jednoho přijatého. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.