Postní doba obvykle začíná čtením o Ježíši, který vstupuje na poušť, aby v síle Božího slova odolal pokušení egoistického zabezpečení jen sebe sama, sebestředné snahy hrát vždy hlavní roli a konečně mocí ovládat druhé a celý svět. Ježíš odmítl našeptávání dávného pokušitele a náhle k němu přistoupili andělé a obsluhovali ho. V postní době by tedy každý z nás měl po vzoru Ježíše vstoupit na poušť, aby odmítl tři zmíněné negativní hnutí nitra člověka.

Kde bychom ale v našich geografických podmínkách mohli nalézt poušť? Kde najít anděly, kteří nás po odmítnutí starého pokušitele budou doprovázet? Poušť je i uprostřed našeho města. Je jím místo samoty, nedostatku mezilidských vztahů, společnost myslící jen na sebe sama a vlastní blahobyt, prostředí, kde je vlastní zájem tím jediným zákonem. Člověk se v této poušti ztratí, podlehne vábivým svodům reklam a často končí ve stresu, zoufalství, nervozitě a nemoci. A pak si ani nevšimne, že v jeho blízkostí jsou andělé, které denně míjí a kteří možná hodiny a hodiny, dny, týdny, měsíce, možná roky čekají, jestli se ten uspěchaný člověk zastaví, projeví zájem a podělí se o svůj životní příběh. Andělé, kteří již při našem prvním malém krůčku oproštění se od sebe sama, udělají deset i více kroků, aby nám odejmuli samotu. Takovými anděly jsou dnes staří lidé.

Probíhající postní doba může být časem pro vstup do pouště, kterou vytváří chlad samoty, odmítnutí pokušení egoismu dní, zastavení se a rozhlédnutí, zda v našem okolí není anděl - starý člověk, kterého denně míjíme a on vždy s úsměvem a slušně pozdraví, smekne klobouk, ale více o něm, o jeho příběhu vlastně ani nevíme; může být časem pro poohlédnutí po starém člověku, kterého jsme často vídávali v naší ulici a teď se říká, že je kdesi v domově důchodců; může být časem rozpomenutí se, zda naši prarodiče, stará tetička či strýček není osamocen kdesi v rodné vesničce a nečeká v modlitbě na naší blízkost.

Staří lidé jsou skrytým pokladem naší doby, která se mnohdy proměňuje v poušť. Papež Jan Pavel II. se pro svět stal archetypem nemocného starého člověka, který přes svůj věk ukazoval, že i podzim života má své neocenitelné poslání. Již jako muž vysokého věku napsal starým lidem list, ve kterém s nimi chtěl vstoupit do dialogu. Uveďme jeho část, která více osvětlí smysl tohoto životního období: „Staří lidé napomáhají tomu, že se na pozemské události hledí s větší moudrostí, protože to, co prožili, je naplnilo jistou zkušeností a zralostí. Jsou strážci kolektivní paměti, a tedy výsadní vykladatelé souhrnu ideálů a obecních hodnot, které řídí a vedou společenské soužití. Jejich vyloučení by znamenalo ve jménu modernosti neznající paměť odmítnout minulost, ve které jsou zasazeny kořeny přítomnosti.“

Starý člověk v této postní době může být zdrojem pro naše vnitřní obrácení, přípravou na Velikonoce. O vzájemném obdarování mezi generacemi již možná máme každý svoji malou zkušenost. Michal, mladý člověk, který zpětně napsal dopis své – dříve neznámé a anonymní – zemřelé přítelkyni z domova důchodců paní Bohušce, vztah s touto starou ženou popsal slovy: „Seznámení s Vámi a následné přátelství byla jedna z nejmimořádnějších věcí v mém životě. Zpočátku jsem byl plný ostychu a obav, jestli mě přijmete. Do té doby jsem byl dost uzavřený a díky Vám ze mě to veliké napětí spadlo a já jsem se pomalu začal otevírat světu a okolním lidem. S každou návštěvou čím dál více. Vzrůstala také má radost. Ne každý den jsem měl radost, ale jakmile jsem spatřil Vás, mé chmury se jakoby zázrakem rozplynuly. Zároveň jsem prožíval každou bolest, která sužovala nejenom Vás, ale také ostatní přátele a lidi, se kterými jsem se v Domově potkal. Zcela konkrétně jsem se setkal s problémy, o kterých jsem do té doby neměl ani zdání. Najednou jsem začal cítit potřebu se o tyto problémy s Vámi (a i s ostatními) dělit, dát trochu štěstí a radosti, které se Vám během života až tolik nedostávalo, dát trochu lásky. Nyní zjišťuji, že jsem na něco zapomněl, nebo nestačil říci. Chtěl bych Vám poděkovat za to, čím jste pro mě byla a stále jste, znamenáte pro mě mnoho.
Michal"

Poušť dní se skrze staré lidi může proměnit v rajskou zahradu, ze které prýští energie života. O této zatím skryté duchovní potenci světa, která se při současném trendu stárnutí obyvatelstva bude stávat většinovou realitou, svědčí též pravidelná páteční setkání v domově důchodců Na kopečku na Praze 8 v rámci tamní Biblické university pro seniory. Staří lidé s velmi rozdílnou historií se zde pravidelně scházejí nad Biblí a k večerním chválám. Svou modlitbou proměňují poušť světa v oázy pokoje, smíření a lásky. Svou životní moudrostí, kterou porovnávají se zkušeností biblických postav, jsou znamením doby a zvěstují, že budoucnost má naději ve vzkříšení života. „Neopomínáme pravidelnou modlitbu, ani veselou zábavu z různých vzpomínek. Myslím, že všichni odcházíme se spokojeností a pokorou v duší,“ říká jedna z obyvatelek Domova důchodců paní Františka Kosová, která navštěvuje Biblickou universitu. A paní Anička Pánková dodává: „Vyprávíme si, jaké zkoušky musil židovský národ podstoupit ještě před narozením Vykupitele. Vše se dozvídáme ze Starého i Nového zákona.“

Budoucnost každého z nás má naději, jestliže budeme moudrosti stáří bedlivě naslouchat – jak k tomu vybízel Jan Pavel II. Proto by probíhající postní doba mohla být také časem pro starého člověka.

Foto z modlitebního setkání v domově důchodců na Praze 8, autor: Jan Kirschner.