Dlouho jsem přemýšlel, co přesně má být naší radostnou zvěstí, kterou máme jako křesťané hlásat. Dnes, v dnešní době. V době, kdy slovo Kristus možná našim bližním a známým už tolik neříkají. Jak máme hlásat slova víra, naděje a láska v době, kdy už nikdo ničemu nevěří, žádné naděje si nedělá a láska je omezena na vlastní uspokojení.

Nahlédl jsem do Písma, abych se po nějaké radostné zvěsti poohlédl. Po nějaké jednoduché, jasné a snadno aplikovatelné. A velmi se mi líbí hlásání radostné zvěsti hned v počátku Lukášova evangelia, kdy Gabriel zvěstuje Zachariášovi.

Evangelista si dává dost práce s tím, aby čtenáře ujistil o aktuální situaci Zachariáše a Alžběty – podle všech dosavadních ukazatelů, podle všech zkušeností se dalo předpokládat, že tito manželé zůstanou bezdětní. Je to dokonce stanoveno jako skutečnost: oba jsou staří a Alžběta je neplodná. A do této jistoty přichází anděl a hned první, co řekne, je: „Neboj se, Zachariáši, neboť Tvá modlitba je vyslyšena“. Což se může zdát poněkud zvláštní – jejich neplodnost je vylíčena jako jakási samozřejmost, a přesto, najednou vychází najevo, že Zachariáš se za potomka pořád modlil. Jeho počínání je pochopitelné snad jen při uvědomění si toho, že nemít potomka byla v tehdejší době dost katastrofa, bylo to často vnímáno dokonce jako projev Boží nepřízně a pro tehdejšího žida byla představa toho, že nebude moci mít komu svěřit své dědictví, dost neúnosná. Nic horšího jej snad nemohlo potkat.
Nicméně Gabriel říká: Tvá modlitba bude vyslyšena. Zachariášovi bylo asi hned jasné, o jakou modlitbu se jedná, což je výraz toho, jak moc intenzivně se za potomka modlil, a také jak dlouho. Už jenom tato zpráva musela znít neuvěřitelně. Nicméně Gabriel to dále graduje – de facto mu říká, že bude mít syna, o jakém se mu ani nesnilo – a popisuje, jak moc velký bude.

Na to reaguje Zachariáš dost divně – napřed tomu moc nevěří a ptá se, podle čeho to pozná. Pak to dokonce i zpochybňuje a argumentuje tím, že je moc starý. Otázka, která zvídavého čtenáře napadne, zní: proč se teda tak modlil? A Gabriel se s jeho pochybami vyrovnává po svém - okamžitě mu odpovídá na první otázku – Zachariáš má být němý až do chvíle, než se dítě narodí, o čemž se mohl Zachariáš hned přesvědčit, ale dál už mu Gabriel až tak moc nevysvětluje. Neodpovídá na Zachariášovu faktickou poznámku, že je starý, dokonce mu ani neříká, kdy se to stane a jak dlouho bude němý. Formulace: „naplní se ve svůj čas“ je dost vágní.

Nicméně Gabriel říká zásadní věc: že byl poslán Bohem, aby sdělil radostnou zvěst. To je jakoby tou odpovědí na všechny otázky a připomínky. A je zajímavé, že celý příběh se od proklamace radostné zvěsti radikálně mění – Zachariáš se už na nic neptá, okamžitě oněmí (možná právě proto se neptá) a lidé, před které předstoupí, okamžitě pochopí, co se stalo.

Tento text je plný radostné Boží zvěsti. A ukazuje nám její sílu a moc. Například Gabriel se neptá, ale sděluje (neptá se – chceš takové dítě, anebo bys radši něco jinačího). A radostná zvěst není jen vyřčena, ale okamžitě proměňuje skutečnost. Takto by měla působit skutečná radostná zvěst. Nejenom říci něco hezkého, slibného a ušlechtilého. Ale zapříčinit, aby to, co bylo vyřknuto, něco učinilo. Jistě, v tomto případě je celá věc direktivně v Boží režii – on to vše může celkem snadno způsobit. Ale my bychom se měli snažit o něco podobného. Žít tak, abychom svým konáním něco nejenom říkali, ale také proměňovali. Evangelium a naši víru nemůžeme hlásat tak, abychom o ní jen mluvili. Musíme se snažit o to, abychom svými skutky proměňovali. Asi neproměníme svět, ale možná proměníme alespoň kousíček světa – a i to stojí za to.

A tak si říkám, jak my dnes, v této dnešní době můžeme hlásat radostnou zvěst. A napadá mně spousta příkladů z politiky. Možná jedním z nich je i radarová základna v Brdech – kdy vládní politici rozhodli o tom, že základna bude stát a přinesli to jako radostnou zvěst. Je to trošku podobné Gabrielovi, neboť i on zvěstoval něco, co už bylo rozhodnuto. Pravda, místní občané to zrovna moc jako radostnou zvěst nevnímají, možná ani většina národa ne, těžko si představit, že se za to někdo modlil, ale přesto – vláda den potě, co dostala důvěru, ohlásila něco a to něco se má stát skutečností. Navzdory tomu, že by si o tom mohli občané rozhodnout sami.

Další příklad, který mě napadá, je daňová reforma. Ministr financí ohlásil radostnou zvěst, že budeme mít rovné daně. Pravda, před volbami jsem měl poněkud jiný pohled na program KDU-ČSL, ale na druhou stranu – pokud rovná daň skutečně pomůže chudým, potřebným, vdovám, sirotkům a nemocným, pak se bude jednat o křesťanskou politiku a já z ní budu mít radost.

Další radostná zpráva je, že pan Čunek nebral úplatky a že si do banky přinesl půl milionu korun, které měl doma. Sice zapomněl na to, že je tam odnesl, ale i to je radostná zpráva. Hned se mi ulevilo, když vím, že v naší vládě sedí lidé čestní a poctiví. Pravda, žádný přesvědčivý důkaz o své nevině nepřinesl, ale když je to tak čestný člověk, tak mu budeme věřit.

A tak bychom mohlo pokračovat donekonečna. Je mi z toho trochu smutno. Mnohem raději bych slyšel dobré zprávy o pomoci druhým, o lidské solidaritě, o předávání lásky, naděje a víry. O předávání takových radostných zpráv, ze kterých lidé oněmí, jako Zachariáš. Zatím se mi občas stává pouze to, že sám oněmím, ale ne radostí.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.

František Bublan,  (narozen 17. září 1979). Absolvent Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor teolog. V roce 2002-2003 v rámci programu Socrates Erasmus roční studium na Katholieke Universiteit Nijmegen v Nizozemí. Po ukončení studia zaměstnán na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, zodpovědný za realizaci projektů Zahraniční rozvojové spolupráce a za humanitární pomoc. Od října 2006 vedoucí Střediska humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a krizového řízení Diecézní charity Brno.