Nedávno navštívili dva redaktoři Magazínu ChristNet.eu Vídeň na pozvání Svazu katolických publicistů v Rakousku. Na slavnost u příležitosti 50. výročí svazu pozvali organizátoři zástupce katolických a křesťanských medií z okolních zemí. Z České republiky redaktorky Katolického týdeníku a časopisu Unie katolických žen Babika jako zástupce oficiálních medií a redaktory portálu ChristNet.eu za media nezávislá.

Zajímavé byly okolnosti výběru nezávislého media. Předsedkyně svazu Gabriela Neuwirth si přála pozvat někoho z redakce časopisu Anno Dominium (AD). Po zjištění, že tento časopis již neexistuje, byl Rakušany alternativně vybrán portál ChristNet.eu, což je pro nás velká čest, jak ocenění ze stany Rakušanů, tak srovnání s časopisem Anno Domini, jehož žurnalistická kvalita z dob jeho největší slávy je pro ChristNet stále vysokou laťkou.

Slavnost u příležitosti 50. výročí Svazu katolických publicistů Rakouska byla zahájena liturgií v katedrále Sv. Štěpána (Stephansdome).

Náš vídeňský pobyt byl zahájen slavnostní liturgií v hlavní katedrále města Stephansdomu (sv. Štěpána), které předsedal biskup zodpovědný za práci církve s medii Egon Kapellari, který poděkoval publicistům za jejich „službu Slovu“ v plodném napětí mezi Božím slovem a „slovy a slovíčky lidí“. Biskup též připomněl, že slovo může „osvětlit i zatemnit“, „budovat i bořit“, „těšit i zraňovat. Po bohoslužbě slavnost pokračovala pozdravy pozvaných hostů z okolních zemí a zábavným programem. Vrcholem večera byl kabaret a pohoštění ve stylu jednotlivých dekád 20. století. Tak i žaludky účastníků mohly zavzpomínat na uplynulé půlstoletí existence svazu.

Mezi publicisty vynikala extravagantní osobnost prezidentky svazu Gabriely Neuwirth - (vlevo v červeném kostýmu)

„Ekumenické dožínky“ pokračovaly i následující den, kdy již menší skupina členů svazu a hostů absolvovala výlet po rakouských sklípcích u moravských hranic. Byla tak příležitost pro neformální rozhovory a vzájemné představení, které vyznělo celkem humorně, když se ukázalo, že mnozí Rakušané mají česká příjmení (Musil, Kucera) a já Čech naopak příjmení německé. Nejen blízká příjmení, podobné vinné sklípky těm moravským, ale i blízkost české hranice - Mikulov a Pálavské vrchy viditelné na horizontu ještě více umocnily pocit sounáležitosti a vzájemné blízkosti společných tradic. Rakousko na mě zapůsobilo atmosférou stařičké monarchie, solidností a klidného života.

Z atmosfery stařičké metropole monarchie se vymyká snad jen avantgartní Hudertwasserhaus.

Jiný obrázek se mi naskytl po přejezdu z Vídně do Budapešti. Klid města a noblesu Rakušanů vystřídal ruch metropole Uher a temperament obyvatel. Na nádraží se na nás cestující z mezinárodního rychlíku vrhly desítky taxikářů, prodejců všeho možného a žebrající romské ženy s dětmi. Budapešť je přeci jen již bránou na Balkán, ve které přetrvává nostalgie po zašlé slávě metropole Uherska sahajícího od Tater až po Karpaty. Do Budapešti jsem přijel jako delegát Českobratrské církve evangelické na přípravné setkání 3. Evropského ekumenického shromáždění, které se bude konat v rumunském Sibiu začátkem září.

Hostitelem tohoto mezinárodního pracovního setkání byla Ekumenická rada církví (ERC) v Maďarsku zastoupená jejím tajemníkem Zoltanem Bonou. Z České republiky přijela i nově zvolená tajemnice české ERC Zuzana Dvořáková. Neděli před zahájením oficiálního programu jsme trávili ve městě Dunaujvaros na jihu od Budapešti na pozvání našeho hostitele Zoltána Bony, který zde působí jako reformovaný pastor. Den začal bohoslužbou v jeho kostele. Absolutní jazyková bariéra umocněná reformovanou bohoslužbou založenou jen na mluveném slovu (kázání bylo téměř půlhodinové), obracela moji pozornost více k vnímání prostoru kostela. Jeho nevkusná výzdoba však pocit ztracenosti ještě umocnila. Jídelní stůl jako stůl Páně, půl tuctu kalichů různých velikosti a tvarů k sobě naprosto neladících a kazatelna připomínající spíš řečnický pult. Nakonec mi nezbylo nic jiného než sledovat sugestivní projev kazatele Bony a hlavou si promítat srovnání s jedním z českých evangelických farářů Tomášem Molnárem, kterému též v žilách koluje kapka maďarské krve a jehož gesta a emotivnost projevů si s panem Bonou jsou podobná jako vejce vejci. Tomáš Molnár je potomkem maďarských kazatelů, kteří přišli vypomáhat do Čech po tolerančním patentu v 18 století. Na tuto pomoc maďarských reformovaných českým evangelíkům jsem upozornil i při oficiálním pozdravu shromáždění v závěru bohoslužby. Pro nás Čechy je i překvapivá velká úctu Maďarů k národním symbolům. V kostelech mají ve výzdobě vlajky v národních barvách a reformovaném chrámu byla dokonce nad stolem Páně. Národní hrdost se projevila i zpěvem hymny jako závěrečné písně. Jedná se prý o starou modlitbu, a tak to zřejmě nemusí vyznít tak nemístně, jako kdyby v Čechách věřící na závěr liturgie zpívali „Kde domov můj“.

Kříž na maďarské vlajce byl též jediným místem výskytu tohoto symbolu. V reformované církvi v Maďarsku je podle Zoltána Bony podobný rezervovaný postoj vůči kříži jako mezi některými českými evangelíky. V Dunaujvarosi jsme ale navštívili ještě jeden nový rozestavěný kostel – spíše komunitní centrum, kde již ale kříž ve výzdobě bude a jak nám s humorem dodal pan Zoltán, naplánován je zde i bar a kolumbárium, takže centrum pokryje všechny potřeby člověka až za hrob. Komunitní centrum má být součastní nového satelitního městečka, které vybudovala maďarsko-americká křesťanská developerská organizace pro lidi, kteří by si sami dům nemohli dovolit postavit a v jejímž vedení Bona jistou dobu působil.

V neděli odpoledne jsme se přesunuli do Budapešti do sídla ekumenické rady. Po ranním neestetickém zážitku bylo prostředí nově vybudovaného sídla ERC ve tvaru lodě (archy), které slouží zároveň jako univerzitní kaple reformovaných církví, příjemně překvapení. Jedná se o moderní architekturu z režného neomítnutého zdiva. Budova těsně sousedí se stavbou katolického kostela postaveného v podobném duchu. Již dlouho jsem neviděl tak zdařilé novostavby křesťanských chrámů.

Budova ERC v Budapešti.

V kapli ERC se konala slavnostní bohoslužba za účasti mnoha církevních představitelů Maďarska, Rakouska a Slovenska. Bohoslužbě předsedal luterský biskup Szebik Imre, který je zároveň předsedou ERC v Maďarsku. Českého evangelíka by zřejmě zarazilo, s jakou samozřejmostí luterský biskup téměř naprosto stejně oděný jako českobratrský farář (černý talár + bílé tabulky) udílel shromáždění požehnání se symbolem kříže. ( exkurs: V Maďarsku, Rakousku či na Slovensku nedošlo ke spojení reformovaných (helvétských) a luterských evangelíků narozdíl od Česka. Zde bych si dovolit trochu antiekumenicky tvrdit, že trvající rozdělení má i své kladné stránky, protože na rozdíl od situace v Čechách, kde po vzniku ČCE menšinovou luterskou tradici poněkud potlačil většinový reformovaný proud v církvi, mají ve jmenovaných zemích luterské prvky - například samozřejmost symbolu kříže - v samostatných církvích plný prostor).

Následující den v ekumenické centru proběhlo i přípravné a organizační setkání shromáždění v Sibiu. Hovořilo se o obsahu setkání, programu, o přání organizátorů zajistit dostatek mladých delegátů (kvóty, které jsou Světovou radou církví navrženy, nejsou účastnickými církvemi zdaleka naplněny), možnostech dopravy (ekologicky orientovaní Rakušané informovali o speciálním „ekumenickém vagónu“, který bude vypraven z Vidně do Sibiu) i o nedostatečné infrastruktuře a možnostech ubytování v transilvánském Sibiu. Tyto limity by ale měli přispět i k dobru věci – k omezení počtu delegátů (cca na 2500). Shromáždění v Rumunsku by tak mělo mít komornější charakter a neměla by se opakovat anonymnost posledního ekumenického shromáždění v rakouském Grazu, kterého se před deseti lety zúčastnilo přes deset tisíc delegátu a hostů a setkání na mě působilo spíš jako náboženský veletrh. V Budapešti bylo též zdůrazněno, že delegáti budou mít možnost bydlet v rodinách či v jednotlivých farnostech a prožít tak čas setkání osobněji v blízkém kontaktu s věřícími místních církví.

Foto autor.