Děje se toho v poslední době u nás ve veřejném životě skutečně hodně. Až příliš mnoho. Rozjelo se to kolem České televize, pak kubánský režim zadržel Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, do toho se přece jenom začaly čistit kalné vody kolem bývalé Investiční a poštovní banky, a teď jsme zase masírováni pochybami o bezpečnosti chystaného sčítání. A to jsem ještě udělal mezi vším, co se na nás valilo a valí, pořádnou probírku.

Při zběžném pohledu to je tak „půl na půl“: Českou televizi se zatím politickému dvojbloku ODS-ČSSD daří držet na uzdě, což potvrdila včerejší volba prozatímního ředitele. Z toho, že se Ivan Pilip s Janem Bubeníkem šťastně vrátili domů, naopak má jistě radost každý normální člověk. A že se přitom leckdos na naší politické scéně "vybarvil", to je také dobře.

Někteří totiž obstáli. Příště bychom se z jedním z nich - Petrem Pithartem - měli podívat na lidskou a duchovní stránku celé věci. Na nástup spravedlnosti v kauze IPB jsme také už čekali dlouho. A o sečítání si ještě povíme víc někdy příště. Rozhodně ale srovnávat případná ohrožení s tím, co pro nás - tedy alespoň některé - uchystala komunistická StB - je zbytečné strašení.

Já bych chtěl hlavně ale upozornit na jedno nebezpečí, které je v dobách, kdy dění kolem nás pádí příliš rychle, zvlášť veliké: totiž že nebudeme schopni dobře rozlišovat a že si nebudeme dobře pamatovat. Obojí je přitom pro zodpovědný život v demokratické společnosti velmi špatné.

Jen si vezměte dnes tak typickou větu: "Celá politika je dneska jeden velkej podfuk. Všichni politici nám jenom lžou a starají se jen o svoje teplý místečka." Na rozdíl od drtivé většiny spoluobčanů jsem za těch osm let, co jsem byl členem Rady České televize, měl možnost vidět naší politickou scénu dost zblízka.

Navíc - už od dětských let mě politika velmi zajímala. Takže o té naší současné situaci celkem dost vím. A nedivím se lidem, kteří jsou z ní hodně zklamaní. Osobně jsem viděl, jak dlouhodobě někteří politici skutečně zacházejí s pravdou velmi svévolně a sotva v jejich jednání převažovala starost o skutečný veřejný zájem.

Ale právě proto je důležitě vědět, že takoví nejsou všichni. Minule jsem v našem týdeníku s jedním takovým hovořil. A není na naší politické scéně sám. O Josefu Luxovi si to bohužel mnozí uvědomili až ve chvíli, kdy umřel.

Zkrátka - ten, kdo hází všechny lidi určité skupiny, jejíž určení není z principu nemravné, - tedy například muže, ženy, mladé lidi, Rómy, ale také podnikatele, umělce, sportovce nebo politiky - do jednoho pytle, spolehlivě tím někomu ubližuje. Nejvíc sám sobě: bere si možnost rozhodnout se pro toho, kdo za to stojí. A zase to platí jak o mužích či ženách, tak o podnikatelích i politicích.

Druhou velkou potíží našeho veřejného života je to, že příliš mnoho lidí má příliš krátkou paměť. Například před časem v prohlášení "Děkujeme, odejděte" jeho autoři s rozčarováním uvádějí, že se někteří politici velice změnili. Někteří možná. Ale Ti, které měli na mysli - Václavem Klausem počínaje - se nijak podstatně od roku 1990 nezměnili.

Vedu si velmi pečlivě archív všech jeho významnějších sdělení, takže mohu doložit, že zrovna Václav Klaus je ve svém politickém působení prakticky stále stejný. Konečně i v tom je - alespoň pro některé voliče - jeho přitažlivost. Každopádně - úspěšnost demokracie hodně závisí na tom, jestli si lidé důležité věci z veřejného života pamatují, nebo ne.

V neděli si připomeneme jeden ze svátků ženy, kterou nám autoři evangelií mimo jiné charakterizovali jako tu, která dokázala ve své mysli a svém srdci důležité skutečnosti uchovat a rozvažovat o nich. Velmi bychom si potřebovali od ní tohle umění osvojit.

Napsáno pro Křesťanský týdeník 10. února 2001