Kněz a novinář, muž, který v létě 1968 uprchl z Československa a v Rakousku vstoupil do jezuitského řádu. Redaktor mezinárodního zpravodajství Rádia Vatikán, duchovní správce pařížských Čechů, publicista a komentátor. To je Petr Kolář, se kterým jsme hovořili o nedávné historii křesťanské žurnalistiky i o jejích současných možnostech.

Už před kněžským svěcením jste navázal spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa. Jak vypadalo vaše první setkání s rozhlasovou publicistikou?

Moje vysvěcení v Německu připravovali Dr. Alexander Heidler, posluchačům známý pod jménem Otec Křišťan, a Mons. Karel Fořt. Otec Křišťan v Rádiu Svobodná Evropa komentoval biblické texty z liturgie nebo 2.druhý vatikánský sněm, byl jediným Čechem, který se sněmu zúčastnil po celou dobu zasedání(ne ovšem jako aktivní účastník s volebním hlasem, ale coby dopisovatel své rozhlasové stanice). Já se s ním seznámil později, v 70. letech, když jsem v Mnichově studoval filosofii. Do vysílání jsem s ním nechodil, on měl svoji čtvrthodinku a zval si tam lidi, k natáčení. V Rádiu Svobodná Evropa jsem se přesto poprvé dostal k mikrofonu, nejdřív jenom na zkoušku. Jak to u začátečníků bývá – na chvilku a pak dlouho nic. Později, to už bylo v době Charty, jsme se na Svobodné Evropě se Sváťou Karáskem a Milanem Schulzem zúčastnili diskuse u kulatého stolu.

Začátkem 80. let jste působil v redakci Vatikánského rozhlasu. Kdo pro vás získával informace z Československa a ostatních států východního bloku?

Vatikán je místo, které má zdrojů mnoho, ale hlavním zdrojem informací o tom, co se dělo u nás byla rakouská agentura KathPress. Rakousko leželo na krajní výspě západního bloku, proto měli Rakušané mnoho styků s Maďarskem, s Jugoslávií a měli i kontakty do tehdejšího Československa. To byl jeden ze zdrojů informací neoficiálních, které byly důležité, protože oficiální církev žádný zdroj informací nevytvářela, měla jenom Katolické noviny, a tam byly zprávy velmi ostříhané. Navíc šlo o týdeník, a tak byl tok informací pomalý a zpožděný. Potom, to už jsem byl v Paříži a pro Rádio Vatikán připravoval komentáře, jsme měli exilovou zpravodajskou síť, u jejíhož pramene byl Ivan Medek, který žil ve Vídni. Udržoval tehdy spojení s Václavem Havlem a Chartou, jak jsem slyšel, docela moderním způsobem, vysláním jednoho krátkého, ale hodně obsažného impulsu, hodně bajtů, od něho dostávali informace, mimo jiné o křesťanském životě v Československu, protože mezi chartisty byla celá řada křesťanů. Ivan Medek se svojí ženou vydávali Zprávy o Chartě. Zpracovali informace, tiskovinu rozmnožili a ve více než dvou stech padesáti exemplářích rozesílali lidem v exilu. Byla to velmi náročná práce, zabralo jim to spoustu času a ještě to stálo fůru peněz. Ale fungovalo to výtečně. Václav Havel do zahraničí také telefonoval, tedy pokud mu to umožnili komunisté. Tenkrát ještě nefungovalo automatické spojení a na poště vám mohli říct, že si prostě zavolat nemůžete. Havel telefonoval s Pavlem Tigridem, který žil v Paříži a redigoval časopis Svědectví, to byl druhý velký zdroj. A samozřejmě všecko, co se týkalo zahraničních styků Československa, ať už byly církevní nebo ne, a co procházelo oficiálními zdroji informací na Západě. Ve Vatikánu dostávali obrovskou záplavu tiskovin, faxů a telexů, ve kterých se dalo leccos najít, problém byl jen vybrat nejpodstatnější sdělení tak, aby šel sestavit desetiminutový program. Kdyby se mělo odvysílat všechno, pořad by trval tři hodiny.

V knižním rozhovoru s Josefem Beránkem jste se zmínil o své činnosti na rozhlasové stanici Radio Notre Dame. V Paříži jste natáčel pořady pro Čechy žijící v exilu, co to obnášelo?

Radio Notre Dame vzniklo zhruba tak, jako u nás Rádio Proglas. Ještě po 2. světové válce nebylo v Evropě možné provozovat soukromé rozhlasové stanice, a když to pak ve Francie zkákon umožnil, katolíci chtěli také mít svoje rádio. Nejsnadnější to bylo v Paříži, protože ve městě a okolních aglomeracích žije deset milionů obyvatel. Velkou Paříž jedna vysílačka pokryla, navíc bazilika Sacré Coeur, odkud se signál šířil je po Eiffelovce nejvyšším bodem města. Na arcibiskupství si uvědomovali, že početné skupiny katolíků tvoří cizinci, především Španělé, Italové a Portugalci, a že i oni by měli mít své vysílání. Česká skupina byla maličká, slovenská jen o málo větší. Byl jsem v té době na arcibiskupství sekretářem pro cizince, a jelikož jsem měl to rádio na starosti, tak vzniklo i české vysílání a svůj samostatný program měli také Slováci. Dělali jsme to na koleně a myslím, že jsme to dělali dost špatně, což bylo dáno tím, že jsme k tomu neměli patřičné podmínky. Jednak chyběl dostatečně rychlý přísun informací, jednak jsme nedostali k dispozici kvalitní techniku. Dělali jsme to na obyčejném magnetofonu. Myslím si, že to ani moc lidí neposlouchalo, protože česká emigrace v Paříži byla velmi roztříštěná. Žila tam generace těch, kteří přišli před válkou na práci a v 70. letech to už byli starší lidé. Našlo se mezi nimi hodně katolíků, ale tahle generace se už ve Francii dávno zabydlela a o dění v Československu se zajímala jen okrajově. Jejich děti už neuměly česky a oni sami to rádio už nepotřebovali. Další uprchlíci přišli po 2. světové válce a vesměs to byli intelektuálové zaangažovaní proti komunismu. Nebylo jich moc, ale ti byli věrní a spolupracovalo se nám s nimi nejlépe. Dále tu pobývali osmašedesátníci, tedy hlavně reformní komunisté, které naše vysílání nezajímalo, a pak tu byli uprchlíci, kteří chodili po troškách od 70. do 80. let. To byla taková všehochuť, katolíci skoro žádní.

Někteří věřící mají výhrady vůči sdělovacím prostředkům všeobecně. Jaký je váš pohled na prezentaci křesťanství v médiích?

Česká církev je v oblasti médií málo zkušená a někdy si stýská že média církvi škodí, a že zacházejí s náboženskou tematikou špatně. Z části je to pravda, ale je to také z velké části naše vina. Vzpomínám, že když jsem pracoval v Českém rozhlase, chodili za mnou kolegové, kteří potřebovali v tomto jim málo známém oboru poradit, když třeba připravovali nějaký příspěvek. Stejně tak by mi musel někdo pomáhat, kdybych měl natáčet například zprávu o baseballu, protože to vůbec neumím. Média přitom samozřejmě mají svůj dravý styl, ale to je trochu jiná kapitola. Jisté je, že v redakcích není mnoho křesťanů a žádné rádio u nás netouží po věřících redaktorech, ale když se najdou křesťanští novináři lidé, kteří jsou kompetentní, schopní s radiem spolupracovat a dovedou zaujmout, tak se do slušného vysílání dostanou.

P. Petr Kolář, SJ (1941) – narodil se v Paskově na Frýdeckomístecku, většinu dětství a mládí prožil v Ostravě. Tam také absolvoval průmyslovou školu a pracoval jako technik v elektrárně. Vysokou báňskou školu už dostudovat nestihl, protože v roce 1968 emigroval. Léta jezuitského noviciátu strávil v Rakousku a v Německu. Během 70. let pobýval v Paříži, staral se o české katolíky a pracoval na sekretariátu pro pastoraci cizinců. V letech 1981 – 1983 byl redaktorem zpravodajského pořadu Quatro voci na Rádiu Vatikán. Poté se vrátil do Paříže, odkud do vatikánského rozhlasu přispíval předtočenými komentáři. Po sametové revoluci se vrátil do Československa a navázal spolupráci s Českým rozhlasem, dnes žije v Ostravě a v pražské rezidenci Tovaryšstva Ježíšova. O svém životě a činnosti pojednává v knižním rozhovoru (Josef Beránek: Hovory s Petrem Kolářem, Cesta, Brno 2001).