Týdeník Economist se minulý týden na svých stránkách zabýval knihou Sekulární věk. Jejím autorem je kanadský filozof Charles Taylor a hlavním námětem je vztah západní společnosti k náboženství. Název recenze zní: Země, kde Bůh není. Podtitulek ovšem dodává: Západní svět si může myslet, že se osvobodil od klerikální moci, nadpřirozené se ale i tak dobíjí dovnitř.

V dobách středověkého křesťanstva bylo prakticky nemožné nevěřit v transcendentální síly, jež ovlivňují osud člověka. V současné moderní západní společnosti nastává jakýsi opak: tak silně se předpokládá absence jakýchkoliv nadpřirozených sil, že se o náboženské víře málem přestalo mluvit. Když se tedy sejdou lidé z teistického prostředí s lidmi, myslícími takzvaně moderně, těžko hledají společnou řeč. A není to jenom tím, že zpravidla mluví různými jazyky.

Jedním z charakteristických rysů současné éry je často sdílený předpoklad, že realitu je možné pochopit bez jakéhokoliv uvažování o Bohu. S tím jde ruku v ruce historický vývoj, pro který je charakteristické to, že náboženství ztrácí moc, a to i v zemích, kde žijí zbožní lidé. Tento pohled je ale mimořádně zjednodušený a Charles Taylor ho na téměř 900 stranách své knihy podrobuje kritice, ačkoliv ho zcela neodmítá.

Jeho knihou se prolíná termín "sekularita" - právě o tento jev se autor zajímá. Lehko se totiž vyvrací názor, že sekularismus se stal hnací silou západní společnosti. Ve skutečnosti totiž síla náboženství opět roste - i na počátku 21. století. A s ní samozřejmě i okrajové jevy, jež inspirují fanatismus nebo nenávist. Ba co víc, lze jasně evidovat období, kdy i formální praktikování náboženství roste, například po většinu moderních dějin Ameriky.

Charles Taylor tvrdí, že modernita otvírá prostor celé řadě názorů a způsobů myšlení, včetně nejrůznějších variací teismu nebo ateismu. Je přitom příznačné, že ani teokracie není názorově monolitická. Různé společnosti mohou být brutálně teokratické ve dvojím smyslu. Někdy běžní světští vladaři použijí náboženské symboly, aby posílili svoji moc, prosadili to, co chtějí, nebo ospravedlnili válku.

Další formou teokracie může být vláda kleriků, kteří rozšíří svoji autoritu na světské vládnutí. Ani v tomto případě se ale nedá garantovat, že ti, kdo vládnou, jsou skutečně duchovní a hluboce věřící ve svém osobním životě. Opak bývá často pravdou. Taylorova kniha ale není dějinami sekularismu. On sám je filozof, nikoli historik. Popisují se zde spíš různé myšlenkové proudy v celé řadě oblastí od umění přes poezii až k psychoanalýze.

Osvícenství a vědecká revoluce daly prostor zkoumání materiálního světa bez přihlédnutí k transcendentnu. Tento myšlenkový systém ale nezůstal hermeticky uzavřený. Lidé nadále touží po konečném smyslu a intuitivně cítí jeho existenci. Nadpřirozené zkušenosti mají i racionálně smýšlející moderní muži a ženy. Taylor v tomto místě uvádí příklad bývalého československého a českého prezidenta Václava Havla.

Osvobození od klerikální moci v oblasti myšlení a společenských věd se zdálo být skutečné a správné. Jenomže je třeba sledovat, kam vedly osekané verze postosvícenského sekularismu. Některé chápaly náboženství jako podivný a dočasný jev, kterému lidstvo naneštěstí načas propadlo. Věda podle nich prokázala nepravdivost náboženských předpokladů o vzniku světa, takže když člověk náboženství odmítne, vlastně se vrátí k přirozenějším způsobům myšlení.

Charles Taylor ale dokazuje, že sekulární, přísně "vědecké" smýšlení je rovněž určitým druhem existenciální volby. Dá se chápat spíš jako určité údobí ve vývoji společnosti než jako "přirozený" způsob myšlení. Různé sekulární námitky proti náboženství jsou také zjevně nekonzistentní.

Mnozí myslitelé například kritizovali křesťanství jako represivní víru, která potlačuje radosti života. Tvrdili, že křesťanský ideál asketismu popírá hodnotu života, jak ho chápe většina běžných lidí - včetně erotické lásky nebo rodinného života. Kritici vycházející z Nietzscheho zase tvrdili, že křesťanství odmítá extrémní lidské city, včetně těch, jež vedou výjimečné lidi k dosažení výjimečných cílů.

Taylor tvrdí, že napětí mezi ideálem a každodenností je úplně stejný problém pro křesťany jako pro postmoderní sekularisty. Dlužno dodat, že jeho kniha Sekulární věk se zabývá pouze tradičně křesťanským Západem, tedy převážně Evropou a severní Amerikou.

Daniel Raus je redaktorem Českého rozhlasu 6 ( www.rozhlas.cz/cro6 )