Styděl jsem se. Za okénkem auta se objevila skupina poutníků a zase zmizela z našeho dohledu. Škemral jsem o zastavení, ale řidič mě odbyl se shovívavým úsměvem. Stoupali jsme horskou silnicí a předjížděli další poutníky. Průvod lidí, kteří se na cestu vyzbrojili sportovními hůlkami, skupinku cyklistů, mladou poutnici se sluchátky na uších. Všichni pochodují pěšky nebo jedou na kolech, jen já musím putovat přepychovým bourákem. Můj trapný pocit ukončila cedule s nápisem „Mariazell“. Byl jsem v cíli.

K pouti do rakouského Mariazell mě inspiroval vězeňský kaplan P. František Převrátil a stejně jako on, rozhodl jsem se pro cestu „pěškostopem“. Do Mariazell jsem dorazil v srpnu, tedy necelý měsíc před návštěvou papeže Benedikta XVI.. Dělníci před bazilikou montovali tribunu pro účastníky poutní mše, ve stánku se suvenýry jsem zahlédl hrnky, na kterých je vyobrazen papež, kterak se vynořuje z oblaku. Celý ten stánek napěchovaný hrnky, tuctovými madonami a obrázky anděla strážného připomínal prodejnu zahradních trpaslíků. Na ulici mě ještě překvapil billboard s fotografií žehnajícího Benedikta a nápisem „Požehnání prostřednictvím SMS“. Jiný plakát nabízel papežovu fotografii do mobilních telefonů. Jakmile jsem vstoupil do baziliky, komerční hrůzy pominuly. Oč jsem prosil a zač jsem děkoval, uvádět nebudu, byla toho spousta. Například bych musel uvést obšírný chorobopis svůj i členů své rodiny. Zúčastnil jsem se „rychlé“ mše bez kázání a začal hledat místo k noclehu. Ubytovny nepřicházely v úvahu, protože si je zamluvila početná výprava chorvatských poutníků. Zkusím přespat na nádraží.

Na nástupišti jsem z batohu vyndal večeři, avšak nestihl jsem se do ní ani zakousnout. Z nádražní hospody se přimotal dobrácký opilec, který mě pozval na pivo, během chvilky se třikrát ptal, jak se jmenuji (pokaždé jsem mu to řekl) a nakonec pěstí rozmlátil sklenici. Šel jsem raději spát na prostranství u baziliky. Vzbudil jsem se kolem šesté hodiny ranní. Byla neděle a přes konstrukci lešení jsem zahlédl, jak se všude kolem rozprostírá mlha. Ranní mše byla v chorvatštině. Chorvatských poutníků tu mohlo být několik stovek, vždyť v jejich jazyce byla sloužena i mše následující, při níž věřící zaplnili celý chrám. Když bohoslužba skončila, šel jsem si užívat do okolní přírody (poté, co jsem vystoupal nad městečko, vypátral jsem pastviny a osamělý statek s hvězdárnou). Na tomhle místě jsem měl prostor na ztišení a modlitbu. Nad horskou krajinou se vznášely cáry mlhy, z pastviny ke mně doléhalo cinkání kravských zvonců – tedy promiňte, tomu kýčovitému popisu se vyhnout nedokážu.

Blížil se konec mého putování. Slunce se klesalo k obzoru a já se plahočil po silnici směrem k Moravskému poli (dějiště slavné bitvy je ještě na území Rakouska). Za obilným lánem jsem viděl věž barokního kostelíku a větrnou elektrárnu s fofrujícími lopatkami. Dvojice srn uprostřed pole se zastavila a pozorovala mne. Podivný dvounožec s rancem na zádech se zastavil a udělal proti jedoucímu autu zvláštní pohyb. Černá audina mi nezastavila. Srny šly po svém, já taky. Hlavou mi zněla věta mojí sestřenice, zkušené poutnice, že všichni, koho člověk na pouti potká, jsou od Boha. Od Boha byl vousatý šofér, od Boha byla rodina, která mě u sebe doma nechala přenocovat, od Boha byl děda, který mě vezl zběsilou rychlostí a poslouchal českou dechovku. Od Boha byl i ten opilý chlapík z nádraží a ty dvě srnky, které se mi ztrácely na obzoru.