I. Ekumenismus a II. vatikánský koncil
V dnešní době již snad jen velmi málo katolických teologů za jedinou možnou cestu k dosažení církevní jednoty nelegitimně považuje podřízení všech nekatolických církví jurisdikci římského biskupa. Stejně ilegitimní požadavek totiž mohou vznést i jiné křesťanské církve. Lze si takto představit jednotnou církev např. v čele s patriarchou moskevským a celé Rusi. Ze strany katolické církve se první vlaštovkou na cestě k ekumenismu jeví některé dokumenty II. vatikánského koncilu. Ty však si jen velmi obtížně razí cestu ke svému prosazení a na této cestě se objevují i zpochybňující a retardační tendence. Závěry tohoto sněmu, mají-li být uvedeny v život, nelze interpretovat tak, aby vytvářely těžko překonatelnou překážku tímto koncilem promulgované reintegrace. Ze strany katolické církve je nezbytně nutné, aby nadále nebyla ignorována svébytnost reálně existujících křesťanských církví a tyto se neoznačovaly dokonce někdy za odpad katolické církve, která podle této interpretace by měla vlastnit jakési od Boha dané privilegium absolutní výlučnosti a prvenství. Ve světle dokumentu II. vatikánského koncilu Unitatis Redintegratio je proto třeba kontroverzní větu "Není spásy mimo katolickou církev" vykládat nikoli výlučně, a to tak, že bychom z této věty dovozovali, že členové jiných církví, náboženství, či v Boha nevěřící nemohou být spaseni. Popírali bychom totiž nejen zmíněný dokument, ale především univerzalitu spásy, což by bylo biblicky stěží únosné.

II. Problém církevní exkluzivity
Katolická církev v praxi v současné době stejně jako dříve problematizuje ekumenismus právě tím, že předpokládá svou výlučnost, jakýsi Bohem daný monopol na výklad Božích pravd, a tím se snaží racionalizovat své domnělé nároky na exkluzivitu a prvenství. Takové biblicky nepodložené explikace nejen že nemohou ekumenismu nikterak přispět, ale činí mu bezesporu překážku. Pro ostatní křesťanské církve jsou stěží přijatelné, neboť v podstatě popírají univerzalitu Božího působení a spásy, kdy redukují tyto fenomény v jejich plnosti pouze na katolickou církev. To pak vede u některých katolíků k vědomé či nevědomé duchovní pýše, jejímž plodem, byť v některých případech nechtěným, je vědomý či nevědomý despekt k jiným než katolickým křesťanům a jejich církvím či společenstvím, který může přerůst až v nenávist vůči všemu, co není katolické. Pokud tedy katolická hierarchie má upřímnou snahu o znovusjednocení křesťanských církví tak, jak jej sama promulgovala, měla by tomu přizpůsobit i svá prohlášení ve věcech víry. Jinak bude pojem ekumenismu v katolickém pojetí pouze flatus vocis.

III. Unionizace není cestou k reintegraci
V současné době již snad jen opravdu ojediněle lze zaznamenat vážně míněné názory, že sjednocení křesťanských církví by mělo být realizováno v katolickém universalismu. Jako příklad tohoto řešení bývají někdy uváděny tzv. východní unie, tj. části pravoslavných církví, které přešly anexí z jurisdikce pravoslavné hierarchie do jurisdikce římského biskupa jakožto patriarchy západu. Je však obecně známo a historicky přesvědčivě dokázáno, že tato cesta tzv. katolického unionismu byla ze strany římskokatolické církve latentní snahou o nekorektní katolizaci pravoslaví. Její dosavadní výsledky jsou tristní. Vytvoření parciálních unií povytrhováním některých pravoslavných eparchií z jurisdikce jejich právoplatných hierarchů pod jurisdikci patriarchy západu nejen že nevedlo ke sblížení pravoslavných a katolíků, ale v podobě unií, zejména tzv. řeckokatolické církve, vrazilo mezi pravoslaví a katolictví klín.
IV. Unie versus právo a morálka
Jako právník musím konstatovat, že z hlediska práva pravoslavných církví bylo vytvoření tzv. unií nezákonné. K jeho legitimitě by totiž bylo nutné, aby bylo v souladu nejen s právem katolické církve, ale i s právem pravoslavné církve, do jejíž integrity bylo zřízením tzv. unií vážně zasaženo. Je třeba zdůraznit, že i kdyby se nade vší pochybnost prokázalo, že právo katolické církve při uzavírání tzv. unijních smluv bylo dodrženo, v případě pravoslavného práva došlo k jeho evidentnímu porušení. Jelikož se zřízení tzv. unií netýkalo pouze katolické církve, ale zasáhlo do práv pravoslavné církve, k legitimitě smluv o zřízení tzv. unií by bylo nutné, aby bylo v souladu i s právem pravoslavných církví. Navíc je třeba přihlédnout i k tomu, že jednotliví pravoslavní eparchiální biskupové nebyli oprávněni jednat jménem pravoslavné církve. Tzv. unijní smlouvy jsou proto od počátku neplatné čili nulitní. Tzv. unie proto nemají právní základ. Jejich vytvořením vznikl protiprávní stav, který dosud trvá.

V. Problematika katolických misíí
Ve světle výše uvedeného vysvítá, že jakákoli katolická misie na území tradičně ve správě pravoslavného hierarchy se jeví jako problematická a pro spásu duší zbytečná, neboť věroučné rozdíly mezi pravoslavnou a katolickou církví jsou tak malé, že neodůvodňují ingerence katolických misií do pravoslavných patriarchátů, metropolií či eparchií. Navíc pravoslavní mají pravou víru opírající se o prvních sedm ekumenických koncilů, mají zachovanou apoštolskou posloupnost hierarchů, sedm svátostí etc. V případech právem stanovených katoličtí věřící mohou platně přijímat svátosti od pravoslavných vysluhovatelů. Podstatný rozdíl mezi katolictvím a pravoslavím je podle mého názoru především v otázce řízení církve (synodálně episkopální systém contra papistický systém). Ostatní rozdíly, i když někdy silně akcentované, jsou dle mého skromného soudu pouze nepodstatné. Ze strany katolické církve jsou její misie v podstatě latentním proselytismem. Pokud by katolická církev měla důvodný zájem o provádění misií v pravoslavných územích, měla by si předem vyžádat souhlas příslušného pravoslavného hierarchy a misii uskutečňovat až po jeho souhlasu a v jeho mezích či respektovat jeho případný nesouhlas. Tím by se předešlo následným sporům, které by mohly v důsledku činnosti katolických misií na pravoslavných území vzniknout. Vzhledem k nezákonnému postupu katolíků při zřizování tzv. unií je nedůvěra většiny pravoslavných hierarchů ke katolickým misiím snadno pochopitelná.

VI. Pravoslavná církev na území západního patriarchátu
Někteří mohou namítnout, že působení západního katolického patriarchátu je analogické působení pravoslavných církví na území západního patriarchátu. Podle mého názoru tato analogie je nesprávná. Pravoslavné církve lze těžko obviňovat z unionistických snah. Nemají totiž tendence vytvářet jakési pravoslavné církve latinského obřadu, tzn. vměšovat se do vnitřních záležitostí římskokatolické církve. Vzhledem k jejich značné obřadové rozdílnosti nebývají konverze římskokatolíků k pravoslaví ani příliš masovým jevem. Mezicírkevní vztahy jsou ze strany katolické církve upraveny příslušnými zákoníky (CIC 1983 a CCEO 1990). Působení pravoslavných církví na tomto území římského patriarchátu dále upravuje státní zákonodárství příslušných států.

VII. Narovnání mezi katolickou a pravoslavnou církví
Z katolické strany se občas stále ještě uvádí, že by pravoslavní měli uznat údajnou vinu na schizmatu z roku 1054 a vrátit se do lůna katolické církve. Pravoslavní mohou argumentovat analogicky, tzn. že se mají katolíci vrátit do plné jednoty s pravoslavnou církví.
Asi jen teoreticky si již dnes lze představit, že by mohlo dojít k obnovení stavu před rozkolem vzniklým v důsledku zřízení tzv. unií. Nicméně považuji za potřebné, především z hlediska dalších ekumenických snah, poukazovat na to, že cesta tzv. katolické unionizace pravoslavných církví nemůže vést ke sblížení církve pravoslavné a církve katolické, právě naopak.
V současné době lze stěží očekávat, že ze strany římského biskupa dojde k uznání neplatnosti unijních smluv, stejně asi stěží lze očekávat dobrovolný přestup uniatských věřících včetně kléru pod jurisdikci moskevského patriarchy, kam formálně právně dosud náleží. Některé škody již nelze napravit uvedením v předešlý stav, aniž by vzniklo nebezpečí ještě větších škod. Nicméně se domnívám, že by se měly z katolické strany nabízet Ruské pravoslavné církvi alternativy přiměřených substitučních řešení. Co se týká kompenzace škody, kterou způsobila římskokatolická církev církvi pravoslavné zřízením tzv. unií, jde o velmi těžko napravitelnou škodu. A to tím více, že ze strany katolické církve nejen že dosud nebyl učiněn jediný vstřícný úkon, ale naopak, setkáváme se v katolické církvi stále znovu s nekritickou ahistorickou apologií trvajícího protiprávního stavu. V prvé řadě si je třeba plně uvědomit, že jednání katolické církve ve věci tzv. unií bylo vůči pravoslavné církvi protiprávní. Mnoho lidí v důsledku tohoto bezpráví položilo svůj život, a to jak pravoslavných, tak uniatů. Teprve po upřímném uznání bezpráví ze strany katolické církve vůči pravoslavné církvi je možné se zamýšlet nad otázkou náhrady škody způsobené bezprávím. Obecně platí, že pokud škodu nelze nahradit uvedením v předešlý stav, dohodne se škůdce s poškozeným na jiném způsobu náhrady, v současné době nejčastěji v penězích.

VIII. Unionizace jako cesta k hegemonii
Závěrem nelze než obecně konstatovat, že tzv. unionistické snahy zpravidla jsou v podstatě latentní tendencí k rozšiřování mocenské působnosti toho, kdo se snaží "unionizovat", a to v církevní i ve světské sféře. Vznik tzv. unií je pouze jedním z mnoha dílčích projevů těchto latentních pretenzí. Společné pro jejich nositele je to, že ve své pýše nejsou ochotni nikoho uznat za sobě rovného partnera a považují ostatní za méněcenné s povinností se jim podřídit, čímž pravděpodobně kompenzují vlastní pocit své méněcennosti. Tento deficit zdravého sebevědomí se snaží racionalizovat pomocí různých účelově tendenčních ideologií a pseudonáboženských explikací, které mají ospravedlnit jejich domnělé nároky. Pro tyto ideologie se snaží získat podporu, přičemž používají zpravidla demagogii a korupci. Případné projevy nesouhlasu v rámci svých aktuálních možností krutě potírají, a to tím zuřivěji, čím více se dotýkají defektní podstaty jejich ideologie čí náboženské misinterpretace. Nová doba nazývá tento fenomen totalitarismem.

Já osobně bych si jen dovolil vyslovit neskromné přání, aby katolická církev oficiálně uznala, že zřízením tzv. unií se provinila proti pravoslavné církvi, a spolu s ní jako s rovnocenným partnerem hledala spravedlivé řešení. A k tomu nechť přispívají i naše skromné modlitby.

Autor je právník a doktor teologie. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.