Seznamka
Zajisté, jsou jisté drobné rozdíly. Celé té úžasné katolické liturgii předsedala žena, mohutná Afroameričanka. Vypadala trochu jako Whoopi Goldberg v tom úžasném katolickém filmu Sestra v akci. Ale jak jsem si za těch pár týdnů na Ameriku zvykl, vlastně mi ani nedošlo, že je něco „jinak“. Až vlastně ona sama mě na to upozornila, když jsem jí při východu z kostela tu liturgii chválil jakožto tak převelmi katolickou - že toto jediné, ženu-kněze, bych v římskokatolické liturgii nenašel. Jinak vřele souhlasila - „Ano, my jsme katolíci. My jsme anglokatolíci,“ zněla její sebedefinice.
A to je jeden ze zákrutů dějin křesťanstva, kterou si u nás ve střední Evropě moc neuvědomujeme, protože jsme se s ním prostě nepotkali. Ani já, přiznávám, jsem se s ním předtím blíže nepotkal, ale od toho jsem přece v Americe, tak jsem hned v pondělí běžel do knihovny Boston College a hned vám povím, co jsem se dozvěděl (prameny: David Hein and Gardiner H. Shattuck Jr.: The Episcopalians; Kenneth Hylson-Smith: High Churchmanship in the Church of England; N. P. Williams and Charles Harris (eds).: Northern Catholicism; W. S. F. Pickering: Anglo-Catholicism). To bylo tak: Anglická reformace sice začala puritánským vymlácením kostelů jako v Německu či Holandsku a puritáni dál tlačili na radikálnější reformaci – a jejich stěhování do Ameriky ostatně souvisí s tím, že se k tomu Church of England neměla. V 19. století pak vzniká „oxfordské hnutí“, které začíná vnímat Church of England ne jako církev radikálně novou, reformační, ale naopak jako církev STAROU, dědičku všech dobrých tradic britského křesťanstva a součást univerzální katolické církve. Oxfordským šlo spíš o teologickou definici (a že někteří nebyli spokojeni s výsledkem, přestoupili k Římu, jako pozdější kardinál J. H. Newman, asi jediná postava v Čechách letmo známá). Teprve ve druhé fázi dochází na „ritualismus“, tedy na vnější „rekatolizaci“ anglikánské bohoslužby, tj. znovuzavádění oltářních svící, ornátů, hostií atd. Kdyby Řím nebyl tak paličatý a legalistický, mohlo dojít k unii Říma a Canterbury už v 19. století. Jenže Řím paličatý a legalistický byl, trval na údajné neplatnosti anglikánských svěcení - takže se „anglokatolíci“ prostě zařídili po svém.
Tady ovšem nastává ten strašlivý terminologický (a někdy i liturgický) zmatek: Za prvé, anglikánství v Americe si po americké revoluci z pochopitelných důvodů (antibritské nálady všude kolem!) dalo nový název „episkopální církev“, která však zůstává členkou světového anglikánského společenství (Anglican Communion). Formálně má v Americe dva a půl miliónu členů, reálně je jich prý méně – jenže její vliv je relativně větší než počet členů, protože tito členové se vždy rekrutovali z vyšších tříd. Nejznámější americkou episkopální osobností byla Harriet Beecher-Stoweová, autorka protiotrokářského bestselleru Chaloupka strýčka Toma – a pak T. S. Eliot, který ovšem přesídlil do Anglie a skrze Vraždu v katedrále je navěky spojen přímo s Canterbury.
Za druhé, anglokatolicismus nikdy „neovládl“ celou anglikánskou církev v britském impériu ani episkopální církev v Americe. Vždy zůstal jen určitým proudem v té i oné, vedle proudu puritánsko-evangelikálního a liberálního. Ani „anglokatolická liturgie“ není jednotná. Každá farnost si to dělá po svém, vkládá do liturgie větší či menší množství katolických prvků – takže návštěvník předem neví, na co natrefí, pokud mu někdo výslovně neřekne předem.
Inu, však já vím. Četl jsem různé skeptické poznámky na adresu anglokatolíků od římskokatolických autorů o tom, jak anglokatolíci věří v samospasitelnost krásné liturgie. Ale liturgie není jakýsi povrch katolicismu, ozdoba na něm. Liturgie JE katolicismus. A jelikož římský katolicismus svou vlastní liturgii - jistě v dobrých úmyslech - tak zpackal, je tu anglokatolicismus jako výzva „jde to i jinak“.
Martin C. Putna (1968) je literární historik, specializující se na vztah kultury a náboženství. Vystudoval filologii a teologii, od roku 1992 vyučuje na Karlově univerzitě, od roku 1998 je zde docentem srovnávací literatury. 2004-2005 byl zastupujícím profesorem na univerzitě v Řezně v Bavorsku. Od října 2007 pobývá na Fulbrightově badatelském stipendiu na Boston College v USA.
Článek je přebrán se souhlasem autora z jeho cyklu Bostonský deník, publikovaném na blogu Aktuálně.cz. Osobní stránky autora: www.mcputna.cz .
