Z pohledu katolické církve byl zlomovým mezníkem v ekumenických vztazích Druhý vatikánský koncil. Dlouholeté vzdalování křesťanů, ve kterém chlad ve vztazích přerostl v nenávist a konflikt, skončilo, a nadešla doba postupného sbližováni, poznávání a duchovního obdarovávání. Velmi odvážný krok s sebou samozřejmě nese bolestné očištění paměti, protože po téměř jedno celé tisíciletí zděděná mentalita střetu se z kolektivního podvědomí nedostane ze dne na den - je třeba mnohé trpělivosti a vůle odpustit.
Křesťané se na cestu k jednotě již vydali. Prvotní radostná fáze sbližování, doprovázející jistě mnoho nadpřirozených darů, vystřídala důležitá fáze teologická, hledání sjednocující pravdy. Přestože někteří mluví o tom, že zde nastalo jisté ochladnutí vztahů, mnozí již hledí do budoucnosti a vyzývají ke vstupu do fáze jednotné víry - víry křesťanských mučedníků, v ekumenické vizi zejména mučedníků 20. století.
Papež Jan Pavel II., který osobně pronásledování zažil, ve své encyklice Ut unum sint věnované hledání jednoty mezi křesťany uvedl: „V teocentrické vizi máme my křesťané již společné martyrologium. Zahrnuje také mučedníky našeho století, kteří jsou početnější, než bychom si mysleli." V koncentračních táborech a gulazích ideologií 20. století křesťané všech denominací již žili dokonalou jednotu ve společném martyriu. Výstižným je příklad z ostrovů Solovky, ve kterém jeden starý pravoslavný biskup padal při nucených pracích pod tíhou nákladu, což mohlo znamenat i okamžitou smrt zastřelením, ihned mu ale s rizikem ztráty vlastního života přispěchal na pomoc mladý katolický kněz, který ho podepřel a společně dotlačili káru na místo určení. Právě z těchto maličkých gest se zrodila ekumenická jednota.
Křesťanské církve se ve svém duchovní hledání jednoty obrací k modlitbě Krista: „aby všichni byli jedno." Hledání jednoty proto není nějakým vnějším úkonem, administrativním aktem, institučně-právním přeformulováním, sloučením či fůzí více společností, ale jde o proces duchovní, vedený Duchem. Hledaná jednota je opačné duchovní tíhnutí, než ďábelská tendence rozdělit lidi - vždyť slovo „ďábel" znamená v řeckém originálu „rozdělení".
Žijeme v době, ve které se všeobecně přijímají ideologie střetu kultur a náboženství. Také naše politická scéna se atomizuje, jakoby již nebyly více strany s jednotnou vizí, ale pouze "strany jednoho muže". Duchovní jednota křesťanů se tak stala výzvou Prozřetelnosti a proroctvím světu, což velmi provokuje. Usmíření mezi křesťany bere také trumfy z rukávu všem útočníkům na křesťanství, protože již nebudou mít jako argument nenávist a násilí, které si vzájemně křesťané prováděli v různých historických obdobích.
Jestliže sjednocení je otázkou duchovní, potom bez této dimenze není jednotu možné uskutečnit. Obdobně není možné uskutečnit jednotu na úrovni geopolitické. Rovněž sjednocení Evropy se nemůže odehrát bez duchovního rozměru, bez sjednocujících se křesťanských církví. Proto se křesťané v tomto Týdnu modliteb za jednotu křesťanů shromažďují, aby přiblížili dobu, kdy budou všichni jedno.