Článek je pokračováním rozhovoru z minulého týdne.

Nedávno mě velice oslovila přednáška jezuity prof. Mennekese, který svůj kostel sv. Petra v Kolíně nad Rýnem proměnil v centrum moderního umění. Pater Mennekes je pro mě právě tím jezuitou, který se snaží o dialog s moderním člověkem a současným uměním. Studujete v blízkém Frankfurtu. Byl jste v tomto kostele, zaujalo vás toto centrum?
Ano, poměrně nedávno byl P. Mennekes v Praze v kostele Nejsvětějšího Salvatora a beseda s ním po bohoslužbě se setkala s velkým ohlasem. Číslo 1/07 časopisu Salve se zevrubně věnovalo právě tématu "teologie (a) umění". Nechybí ani článek N. Schmidta, který z velké části vychází z rozhovoru právě s P. Mennekesem (více viz http://salve.op.cz/).

Vitráž v kostele v Jedovnici

Profesora Mennekese znám osobně, stále dojíždí i na naši školu do Frankfurtu, kde právě studuji, a přednáší o vztahu církve a umění. Tam jsme se mnohokrát potkali a měli příležitost si popovídat i o dialogu s kulturou. Obdivuji jeho rozhled. Když jsem byl v Kolíně nad Rýnem, tak jsem samozřejmě nemohl nenavštívit kostel, v kterém působí. Je nyní vyzdoben velmi moderně a nekonformně, což mě oslovilo. Kostel navštěvuje řada renomovaných umělců a stal se prostorem tázání po Bohu, smyslu života a našem místu v tomto světě. Pořádají se tam výstavy, koncerty a řada dalších akcí. Při kostele je navíc velmi živé společenství věřících.

Myslíte, že by takové centrum moderního umění a tak radikální přestavba kostela, jakou provedli u sv. Petra v Kolíně, byla možná i u nás? Nejsme konzervativnější než Němci?
Ano, domnívám se, že by takové centrum moderního umění mohlo vzniknout i u nás. Vždyť i v Česku přibývá lidí, kteří by podobné aktivity ocenili. Na druhé straně i v liberálnějším Německu se díla moderních umělců, vystavovaná P. Mennekesem, setkala často s velkým nepochopením a někdy dokonce i s odporem.

Kostel sv. Petra v Kolíně nad Rýnem byl přestavěn na centrum moderního umění. Jeho liturgická funce však byla zachována

Co se týče přestavby historické budovy, je to složitější. Nesmíme zapomenout, že kostel v Kolíně nad Rýnem, v kterém působí P. Mennekes, byl za války pobořen a z původní budovy se proto zachovala jen ruina. Bylo proto možné kostel radikálně přestavět, aniž by se poničilo to, co se z původní stavby zachovalo. Sám Mennekes v rozhovoru pro časopis Salve říká, že v chrámu, který by nebyl za války tak zničen, by postupoval úplně jinak. Nemyslím si tedy, že by čeští jezuité, vedeni touhou vést dialog se současnou kulturou, měli nyní například radikálně přestavět kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí a udělat z něj galerii moderního umění. Tudy cesta nevede.

Moje zkušenosti s moderní výstavbou kostelů v Čechách a na Moravě nejsou moc dobré. Pokud se postaví nový kostel, je často interiér zaplněn pseudobarokním mobiliářem, který je navíc doplněn lesem palmiček. Jako bychom si kostel nedokázali představit jinak. 

To je bohužel pravda. I interiér by se měl navrhovat v konzistenci s celkem. Použití levných kýčovitých devocionálií a pseudohistorického mobiliáře v moderním chrámě jen demonstruje nevkus některých kněží a věřících. Bohužel vzdělávání a kultivace estetického cítění mezi křesťany často úplně chybí.

Stejně tak stále převažuje zřetelné oddělení prostoru pro duchovní a laiky či „autobusové“ uspořádání lavic, přesto že se po II. vatikánském koncilu spíše mluví o křesťanech jako lidu božím na cestě, shromážděném okolo oltáře. Vádí vám to, nebo si myslíte, že je správně, když se lid jen tak veze? Koupí si vstupenku do autobusového kostela a čeká, že ho pan farář pohodlně doveze do nebe?
Svoje otázky kladete tak sugestivně, že odpověď jste si už určitě dal sám. Dogmatická konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium Druhého vatikánského koncilu se zmiňuje snad vůbec nejčastěji o aktivní účasti lidu. To se v pokoncilní liturgické reformě promítlo do jakéhosi návratu k počátkům církve, kdy je bohoslužba chápána jako společenství kolem jednoho stolu. Dle mého soudu se tím změnil původní prostý liturgický směr k východu a byl vystřídán směrem do středu.

Myslím si, že by architekti měli mnohem více čerpat z myšlenek dnešních teologů a odborníků na liturgii. Jak oni, tak jejich zadavatelé, by také měli mít více odvahy k jiné, i když neprozkoumané cestě. Jen tak se snad vyhneme tomu, že budeme často svědky starých paradigmat oblečených do nových kulis. Takové stavby nejsou nové, jen novost předstírají.

Moje otázky jsou možná jen takové řeči pražského intelektuála, odtržené od reality. Většina věřících má zřejmě jiné problémy a potřeby. Zejména na Moravě, jak píše ve svém fejetonu Marek Orko Vácha. Se vším ale s Váchou nesouhlasím. Živá moravská farnost může být otevřenější vůči společnosti, třeba i v umění, než vymírající a do sebe uzavřená skupina věřících třeba v severních Čechách. Není to též vždy jen generační problém. Morava má dle mého prvenství v nejzdařilejší přestavbě barokního interiéru kostela, za kterou považuji Medkovu Jedovnici u Brna. Znáte tento prostor?
Ano, i já ten prostor považuji za dobrý příklad, jak to jde.

Nová úprava interiéru barokního kostela v Jedovnici

Oltářní obraz Mikuláše Medka v Jedovnici

Co je podle vás katalyzátorem umění a živé víry?
Dle mého soudu především zdravá a živá spiritualita. Jen lidé, kteří žijí bohatým vnitřním životem, jsou opravdu odvážní a otevření.

Odkaz na podrobný popis výzdoby jedovnického kostela a další fotky

Stránky farnosti sv. Petra v Kolíně nad Rýnem.