Seznamka
Těch momentů bylo hodně. Určitě hrálo velikou roli to, že jsem z farářské rodiny. Bylo nám jasné, že víra, církev i sbor (evangelický ekvivalent pro církevní obec-farnost, pozn. red.) jsou součástí naší rodiny. Druhý moment bylo asi to, že být v kostele a účastnit se bohoslužeb, poslouchat zpěv pro mě bylo něčím zvláštním a mimořádným, co mě vždy bavilo. Nevím proč, ale atmosféra při bohoslužbách mě fascinovala - a hlavně zpěv. Tím dalším, co mě formovalo na cestě víry, byli faráři, kteří mě vyučovali - Moravec, Otřísal, Šourek, k němuž jsme jezdili do Libně, určitě měl na mě vliv i farář Schiller ze Salvátorského sboru, kam jsme chodili zpívat do pěveckého sboru. Dalším takovým ohniskem byly pověstné lesní brigády - v Aloisově, Vojtíškově a Branné, kam jsme jako mládež jezdili a sami si dělali biblické programy, a byli tam s námi také faráři. Z toho, jaké se tam odehrávalo společenství, vlastně žiji dodnes.
Někde jsi o sobě napsala, že tví rodiče podřídili církvi celý svůj život, jak pracovní, tak i společenský. Jak to vnímáš sama u sebe a ve své rodině?
To by asi musel hodnotit někdo jiný. To, co je v životě vidět, lze vidět jen očima těch druhých. Je skutečností, že můj život je hodně spjatý se sbory, s církví, s prací pro církev a ovlivňovalo to i moji rodinu, už tím, že vždy přecházela ze sboru do sboru, kde jsem sloužila jako katechetka a nyní jako farář. Svým způsobem to pak ovlivňuje celé moje postavení, uvědomuji si, že jsem v církvi dosti zakotvená a život bez církve si nedovedu představit. Od toho se odvíjí i ty další vztahy. Je fajn, že to berou jak mé děti, tak i můj manžel.
Jsi jedním ze studentů teologie, kteří šli studovat až ve zralém věku. Vzpomínáš si, co pro tebe bylo tím nejdůležitějším, co rozhodlo, že půjdeš studovat teologickou fakultu?
Ty momenty byly asi dva. Jednak naše děti (4 synové) dorostly do věku, kdy jsem věděla, že už mě tolik nepotřebují. Tím druhým bylo to, že můj otec (Josef Smolík –praktický teolog a nestor evangelické liturgiky –pozn. red.) , který učil na fakultě, šel do penze.
Jak vzpomínáš na svá studia?
Vzpomínám na ně moc ráda - bavilo mě to, bylo pro mě zajímavé si rozšiřovat obzory. Na druhou stranu u některých věcí, které jsem znala z církve, jsem mohla srovnávat teorii s praxí, což bylo velice zajímavé. Myslím si, že jsem měla i velké štěstí na spolužáky, kdy jsem studovala s lidmi, kteří už také měli zkušenost z církve, a tak jsme se mohli navzájem podporovat - s Tomášem Cejpem, Jirkou Ortem, Pavlem Hříbkem, Magdou Smetanovou a Pepíkem Bartoškem, který je teď mým spolupracovníkem. Byli jsme lidé, kteří už znali hodně z praxe, ale alespoň mé teoretické znalosti byly kusé a nesystematické - a fakulta mi pomohla si je urovnat.
Setkala ses sama jako studentka se studentským farářem?
Nesetkala, protože když nastupoval Jíra Weinfurter, byla jsem už v šestém ročníku. Ale vím, že se o tom hodně diskutovalo, protože studenti stáli o to, mít svého faráře.
Vikariát (roční povinný kurs pro zájemce o farářskou službu v církvi -pozn. red.) jsi absolvovala v Radotíně u farářky Lýdie Mamulové. Zažila jsi tam něco, co tě po všech tvých zkušenostech ještě překvapilo?
Když jsem pracovala jako katechetka, byla jsem na velkých sborech, které měly dostatek finančního zázemí, a zde jsem se dostala do malého diasporního sboru. Proto pro mě byl vikariát velice dobrou zkušeností.
Evo, máš za sebou rok a půl práce studentské farářky. S jakými představami jsi nastupovala do své práce?
Představy jsem měla velice mlhavé - nastupovala jsem po Pepíkovi Bartoškovi, který odcházel na studia do Skotska. Prohodila jsem také pár slov s druhým studentským farářem Jírou Weinfurterem o jeho náplni práce a z dob studia jsem si pamatovala, co všechno studenty trápí. Takže jakousi mlhavou představu jsem měla. Představovala jsem si širokou nabídku možností od biblické práce až po literární či kulturní programy. Nevěděla jsem ovšem, zda se studenti budou ochotni zapojovat. Uvědomovala jsem si, že hlavně první měsíce jim budu muset převážně naslouchat a zjišťovat, kde bych mohla pomoci, co uchovávat, co rozvíjet, a co k tomu případně sama přidávat. Nějakou představu jsem tedy měla, ale nebyla přesně vytyčená, protože jsem věděla, že studentům se nic nedá direktivně nařizovat. Představovala jsem si tedy, že mým hlavním úkolem je doprovázet při studiu teologie, které je velice náročné.
Spolu s Pepíkem Bartoškem jste každý farářem na půl úvazku. Čemu všemu se věnuješ dnes, po roce a půl?
Rozdělila bych to asi na tři oblasti. Nejvíce času zabere oblast pastorace. To jsou rozhovory, jak s jednotlivci, tak také převážně v ročníkových skupinách, kdy se snažíme, aby lidé v jednom ročníku spolu komunikovali, vyrůstali, aby se mezi studenty vytvářely kolegiální vztahy, které přetrvají třeba i na vikariátu, nebo při práci v církvi. To považuji za velice důležité, protože studenti mohou sdílet podobné problémy jak studijní, tak i pracovní.
Důležité jsou ale i soukromé rozhovory, které někdy hraničí až s prací pomáhajících profesí. Mnoho studentů pracuje, nemá kde bydlet, má třeba i zdravotní potíže, takže shání odborného lékaře a podobně. Pastorace pak někdy pomáhá vytvářet i určitou síť organizačních, sociálních, zdravotních a pracovních vztahů.
Další, co dělám, je organizování bohoslužebného života. S Pepíkem organizujeme studentské bohoslužby na teologické fakultě, ve spolupráci s katedrou praktické teologie doprovázíme studenty, kteří káží v kostele u Martina ve Zdi.
Praxe se týkají i víkendová sejití na faře ve Hvozdnici u Prahy, kdy se studenti, kteří mají většinou zájem o kázání, scházejí s profesory, kteří jim dávají nahlédnout do své kazatelské práce.
Poslední činnost je ta, která zabíhá do kultury či literatury - autorské čtení, filmový klub a podobně. Tato činnost je zatím v počátcích, sháníme studenty, kteří by se na této práci podíleli, vybíráme žánry a podobně.
Pokračování rozhovoru publikujeme do týdne.
