Situaci katolické církve ve Španělsku se věnoval na konci května jeden z článků na stránkách časopisu Newsweek. Začíná situací, kdy po pádu Frankova režimu přijala země novou ústavu a nastupující vláda slíbila Vatikánu, že bude pokračovat ve finanční podpoře církevních aktivit, až dokud se církev nedokáže postavit na vlastní nohy. Podpora tedy ze státní pokladny nadále plyne a představuje podle odhadů ročně 5 miliard eur na školy, nemocnice, vězeňskou práci nebo údržbu historických památek.

Současná vláda se ale snaží vztah mezi státem a církví uvolnit. V roce 2006 zrušil premiér Zapatero výjimku, díky níž nemusela církev platit daň z přidané hodnoty. Nyní přichází s dalšími nápady. Chce prosadit sexuální výuku do školních osnov nebo podporovat ze státních peněz takzvanou potratovou pilulku. Zatím platí neurčitý slib, že stát bude doplňovat finanční rozdíl mezi sumou, kterou pro sebe dokáže církev vybrat od věřících a jejím rozpočtem. Ten činí letos 144 miliónů eur.

V jistém smyslu je Zapaterův postup příznačný i pro jiné evropské země. Islám se stává stále větším náboženstvím starého kontinentu, ale na postupu je i sekularizace křesťanského světa. Západní vlády zohledňují oba trendy, což znamená mnohdy omezování státní podpory církvím a poskytování dotací jiným skupinám. Například v Německu se tradičně platila výuka náboženství na školách, nyní se rozšiřuje i na muslimy. V Británii začal stát rovněž podporovat islámské školy a vláda se snaží vytvořit větší odstup od anglikánské církve, jež má stále velkou symbolickou roli.

Týká se to i debat o reformě Sněmovny lordů, kde má členství 26 biskupů a arcibiskupů, ale nemají tam místo jiné náboženské skupiny. V Irsku se snížila návštěvnost kostelů v posledních 25 letech na polovinu a ozývají se tam hlasy proti tradičnímu katolickému pohledu na sex a manželství. Stát zase zkoumá možnosti, jak omezit vliv církve ve státních školách. Norsko má státní lutherskou církev, jež se má oddělit od státu, což znamená, že církev dostane právo jmenovat své biskupy. Doposud je jmenovala vláda a biskupové byli s ostatními kněžími státními zaměstnanci.

V Řecku je pravoslavná církev svázaná se státem ústavou, ale i tam se objevují pochybnosti po různých skandálech, jejichž důsledkem je to, že 65% obyvatel by dalo přednost oddělení církve a státu. Trend ještě zvyšuje přistěhovalectví. V Evropské unii žije momentálně zhruba 16 miliónů muslimů a společně s tímto trendem klesá návštěvnost křesťanských kostelů. Proto vlády různých zemí postupně ustupují od podpory jednoho specifického náboženství či náboženského směru. Španělský premiér se tedy snaží nastolit model, kde by bylo vyrovnanější postavení katolíků, protestantů, muslimů a židů.

Jonathan Bartley z britské organizace Ekklesia tvrdí, že v Evropě končí éra, kdy za celé křesťanstvo mluvila jedna velká církev. Velký posun nastal podle něj hlavně díky přistěhovalectví, šíření demokracie, rostoucí pluralitě jednotlivých náboženských směrů, a také díky sekularizaci. V některých zemích je daný proces velmi pomalý, i proto, že dlouho trvá, než se dostane až na změny zákonů. Španělský premiér Zapatero postupuje nicméně rychle - i proto, že formálně nemá jeho země státní církev. 80 % Španělů se považuje za katolíky, ale do kostela chodí většinou na křest a k podobným příležitostem.

Zapatero se sám hlásí také ke katolické církvi, ani on se ale v kostele neobjevuje a o své víře odmítá mluvit na veřejnosti. Během svého prvního období legalizoval homosexuální manželství a dokonce prosadil právo homosexuálů na adopci dětí. Patří ke generaci, jež chce oddělit církevní život od politiky. Mezi levicovými politiky mu to získává značnou popularitu. Jeho příznivce nezviklá ani kritika ze strany církve, podle níž Zapatero zradil tradiční rodinné hodnoty. I tak se ale zdá, že odchod španělského státu od církve ještě chvíli potrvá - konstatuje časopis Newsweek.

Daniel Raus je vedoucí Náboženské redakce Českého rozhlasu - www.nabozenstvi.com