U Boha není čas, ale člověk je vržen do času. Proto musíme uvažovat o vztahu liturgie a času v perspektivě Božsko-lidské. Boží slovo je neměnné, jen jeho autoři jsou časově podmíněni, proto je potřeba hledat stále aktuální význam pro každého jednotlivého člověka. Anamnesis (zpřítomnění) probíhá stále (v Kristu) a je před Bohem neměnnou a stálou událostí, uskutečněním neuhasínající Kristovy lásky.

Proč je liturgický kalendář odlišný od běžného občanského?
Protože jejich smysl je rozdílný. Zatímco smyslem profánního kalendáře je počítat čas od jedné události k druhé. Smyslem liturgického kalendáře je poukazovat na smysl života v ekonomii spásy. Zatímco v občanském kalendáři nacházíme svátků jen několik a spjatých povětšinou s politickými událostmi, pak kalendář liturgický je stálým poukazem na přítomnost Krista v životě církve. Jednak v podobě slavení svátků svatých, v jejichž životě se Bůh projevil mimořádným způsobem a jednak ve svátcích theocentrických (např. Ježíše Krista krále, Narození Páně, Slavnost Těla a Krve,...) ve kterých přímo oslavujeme Boží existenci a činnost v církvi. Smyslem církevního kalendáře je tedy připomínat a slavit Boží lásku k člověku.

Jak se projevuje čas během samotných liturgických úkonů?
Rozlišujeme mezi úkony které jsou vázány na čas během dne a na nějaký okamžik během roku (tedy ve vztahu k datu). Pokud jde o takzvanou liturgii hodin, pak je k jednotlivým hodinám během dne (nikoli však striktně) přiřazena nějaká modlitba (tedy přesněji řečeno modlitba spojená s biblickým čtením, lepe by tedy bylo říci pobožnost). Například nešpory se modlí večer, ranní chvály ráno a pod.

Druhou skupinou jsou liturgické svátky, které jsou vždy vázané na nějaké datum (i když jsou pohyblivé, jako například Velikonoce). Liturgický rok zná dvě základní rozdělení jedno je sanktorální a druhé temporální, tedy na svátky a doby. Jednotlivé doby mají přiřazené patřičné liturgické barvy i vnitřní obsah. Doba adventní s fialovou barvou červánků je očekáváním příchodu Krista, bílá barva zářivého posvěcení hmoty a lásky je radostí nad příchodem Mesiáše, temně fialová barva doby postní je nejen přípravou na Velikonoční oslavu, ale také obdobím vnitřního ztišení, očištění a modlitby, tedy dobou vlastního proměnění. Vrcholem církevního roku je doba Velikonoční, která nás staví do světla nekonečné radosti vítězného Krista, který přemohl smrt a náš hřích, oděn v bílé barvě vítězství. Doba liturgického mezidobí je obdobím klidu, regenerace a života z předcházejících svátků, liturgickou barvou je zelená - barva přirozenosti, života a vnímání světa.

Proč je liturgie členěna na čtyři základní celky, vstupní obřady, bohoslužbu slova a oběti, závěrečné obřady?
To jednak souvisí s tradicí, která se začala formovat z židovské liturgie (podobně jako například uspořádání liturgického prostoru) a jednak z tradice, která vychází z tradice která se formovala již v prvním století. Souvisí s logickým propojením bohoslužby slova a bohoslužby objeti. K nim jsou pak přiřazeny „okrajové“ (nikoli obsahově, ale časově) obřady které tvoří dohromady jeden ucelený celek.

Vstupní obřady jsou obrazem prvního příchodu Pána na zem, jsou připomínkou hluboké lásky Boží - „z lásky se člověkem stal“. Bohoslužba slova je připomínkou Božího působení, je nasloucháním Duchu, který k nám mluví. Víra je ze slyšení, píše svatý apoštol Pavel. V tomto kontextu je potřeba ji chápat – eucharistii nelze slavit bez víry a znalosti Boha. Již svatý Jerolím píše: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista“.

Eucharistie je vrcholem celého posvátného slavení, je středem celé křesťanské víry. Don Bosko píše, že církev stojí na dvou sloupech – eucharistii a Panně Marii. O tom prvním to platí dvojnásob – církev - grutsacramentum žije a je posvěcována Kristem – ursacramentum, který je jejím životodárcem a podstatou. Slavení eucharistie je od nejstarších křesťanských dob (již svatý Irenej podává poměrně přesný popis), nejdůležitějším úkonem církve. Závěrečné obřady jsou pak poděkováním, za obdržené dary a usebrání se v mystériu zpřítomnění Krista v nás.

Existuje ještě jiné vnímání času?
Ukazuje se, že pro úvahy nad jistými stavy duše (například v očistci či v nebi) nebo pro otázky posledního soudu není možné použít čas, který běžně vnímáme a současně nelze tyto události postavit do věčnosti, tedy tak, že v nich žádný čas nijak neplyne.

Proto hovoříme o čase christologickém (či kristologickém), tedy o čase který je spjat s osobou Krista. Jak může probíhat neustálá anamnese Kristovy oběti? Jak může být duše v očistci a současně někdy dosáhnout spásy. Na tyto otázky můžeme odpovědět jenom tím, že budeme hovořit o čase, který je v Kristu. Je to čas života církve (corpus) a věčného Syna (logos).

Pokud bychom o tomto čase neuvažovali, byl by Bůh neměnný a netečný. Naše modlitby by neměly význam, náš život by byl definován osudem. Čas plynoucí v lásce Krista je tedy odpovědí na tyto problémy, který by se jinak jevily jako rozpor mezi logikou a dogmatikou.

Článek je součástí seriálu o spiritualitě liturgiky. Autor je katecheta. Nadpis redakční