Seznamka
Nechci však vůbec zamlčet, že můj pohled na Tomáše Halíka je ovlivněn tím, že se na něho dívám z delší vzdálenosti, totiž ze sousedního Německa. Jsem si velmi dobře vědom toho, že pro tento dálkový dojem není směrodatný jenom měřitelný prostorový odstup, ale i jiné společenské prostředí mého pozorovacího stanoviště a více příležitostí se v prostředí – poněkud odlišném od českého – setkat s osobnostmi Tomáši Halíkovi podobnými. Chtěně nebo nechtěně přitom porovnávám.
Rozhovor s Tomášem Halíkem mně vlastně značně zklamal. Otázky a odpovědi jsou mi příliš uhlazené a vzbuzují ve mně dojem pečlivé úpravy. Jan Uhlíř je mi z Christnet.eu znám jako dlouholetý, zkušený autor rozhovorů s různými partnery. Většina rozhovorů, které vedl, mi poskytla dobré informace o osobě, kterou jsem před tím neznal. Tomáše Halíka ale už trochu znám, proto jsem četl dvojdílný rozhovor jinak než ostatní rozhovory. Nevím, jakou úpravou a redakcí obě části uvedeného rozhovoru s Tomášem Halíkem prošly, nicméně mám zde potřebu položit několik otázek a označit, co mi chybí, co mé zklamání způsobilo.
Když Tomáš Halík mluví o své křesťanské konverzi, je v popředí osobnost kněze Jiřího Reinsberga, dlouholetého faráře u Matky Boží před Týnem na Starém Městě pražském, která Halíkovi reprezentovala „živou církev“. To zřejmě způsobilo, že si svou vlastní příslušnost k církvi, svou křesťanskou existenci nedovede představit jinak než jako existenci kněžskou. To mi zní příliš klerikálně.
Jako katolický teolog a (v církvi) laik si kladu v této souvislosti otázku, zda Tomáš Halík považuje také laiky za samostatné a svéprávné křesťany. Z jeho výpovědí ten dojem nemám. Laici jsou u něho ti, kteří jsou kněžími „vedeni“. Mohou laici také – jako kněz Jiří Reinsberg – reprezentovat „živou církev“? Tuto doplňující otázku bych rád Tomáši Halíkovi položil.
Škoda, že se Tomáš Halík ani slovem nezmiňuje o tom, že kněžství je hlavně služba poskytovaná ostatním členům církve, tedy převážně „laikům“. Těch je totiž většina, ve všech církvích. Tato služba spočívá hlavně v pomoci při tvorbě společenství sester a bratří s Ježíšem Kristem v centru a v jeho duchu. Společně jsme spojeni s Ježíšem Kristem a setkáváme se s ním, jak nám to odkázal: „Zůstávejte ve mně, tak i já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4a). Halík mluví o „setkání s Kristem v osobní víře, modlitbě, v spirituálním, teologickém a liturgickém pokladu církve“. Kde ale zůstalo evangelium, Ježíšova radostná zvěst, kde je jeho následování? A co setkávání s Ježíšem Kristem v Písmě, ve slově Božím a ve svátosti? A kde zůstalo setkávání s Kristem v bližním, v nejmenším bratru a sestře, kde je solidarita s potřebnými? Tam se totiž křesťan s Kristem rozhodujícím způsobem setkává, viz evangelium podle Matouše 25, 31-46?
Poněkud jednostranně vyznívá Halíkova výpověď, že by na manželství a rodinu vůbec neměl čas. To je sice u člověka s dvěma zaměstnáními – Halík je činný jako kněz v pastoraci a jako universitní profesor – pochopitelné. Ale představa, že manželství a rodina znamenají jenom omezení kněžské pastorační činnosti je značně jednostranná. V Pavlově prvním listě Timotheovi ve třetí kapitole zaznívají úplně jiné tóny: „... biskup má být muž bez vady, jenom jednou ženatý, střízlivý, uvážlivý, důstojný, pohostinný, se schopností učit jiné. ... Má to být dobrý otec rodiny, který vychovává své děti k pořádku a poslušnosti. Kdo nedovede uspořádat své domácí, rodinné prostředí, jak by se mohl starat o Boží církev?“ (1 Tim 3,2;4)
Vyloženě mně ruší, když Halík mluví o tom, že „slouží církvi“. To mi připomíná „lásku k lidstvu“ nebo „službu pracujícímu lidu“ minulého režimu. Má zde Halík na mysli církev jako instituci a sebe jako úředníka, který této instituci slouží? „Sloužit církvi“ zařazuji do katolického slovníku z doby před Druhým vatikánským koncilem. V duchu posledního koncilu je případné mluvit o „službě v církvi“ nebo o „službě sestrám a bratřím“. Kněžská služba není jediná služba v církvi, charakteristické pro ni je hlásání Božího slova a vysluhování svátostí. Chybí mi, že se o tom Halík nezmiňuje.
Tomáš Halík tvrdí, že „se stal navždy imunním vůči pokušení stát se ...“. To se mi zdá velmi opovážlivé. Nikdo není není objektivně imunní vůči pokušení. Proto se modlíme „neuveď nás v pokušení“ a pevně věříme a doufáme, že s pomocí Boží každé i sebevětší pokušení překonáme. Přeji Tomáši Halíkovi, aby se mu i nadále – s pomocí Boží – dařilo pokušení rozeznat a je překonat. Ale povídání o imunitě vůči němu si může odpustit.
Dvojici „kněžství“ a „civilní povolání“ považuji za nešťastnou formulaci. Je kněz snad voják v protikladu k civilistům? Nevím, co s takovou formulací počít. Halík přiznává, že jako kněz „v duchovní správě“ dostává plat od církve – v Česku vlastně od státu – a další plat dostává jako univerzitní profesor od univerzity. Má tedy dvě zaměstnání, cítí se povolán k dvěma různým činnostem, ke kněžské službě v katolické církvi a k vědecké a pedagogické činnosti na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Proč by jenom jedna z těchto činností měla být „civilním povoláním“ a ta druhá ne?
Jak známo, byli a jsou kněží „skryté“ (= bývalé podzemní) církve takoví lidé, kteří vykonávali nebo vykonávají své normální zaměstnání a vedle toho svou pastorační, liturgickou a charitativní činnost jako kněží. U nich je zaměstnání pro živobytí, služba v církvi jako vedlejší činnost. Má to Tomáš Halík na mysli, když mluví o „třetí cestě“? Ale to je přece jenom něco jiného, než to, co dělá on. Jako studentský farář a rektor kostela Sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí nevykonává Halík svoji kněžskou práci jako vedlejší činnost. – Myslím, že by zde bylo namístě vyjasnění.
V části věnované Halíkovým politickým aktivitám v 90tých letech mně zaráží výpověď: „To“ (= jeho politická angažovanost, účast na debatách) „prostě patří k mému poslání, je to integrální součást mého osobního povolání jako občana, intelektuála, křesťana i kněze, který nechápe své kněžství jako alibi, jež by ho zbavovalo lidské a občanské odpovědnosti.“ Nechápu dost dobře výčet rolí, ve kterých se Tomáš Halík vidí. K zájmu o věci veřejné je povolán v demokratické společnosti každý a každá, občanka i občan. Je to jeho/její právo a zároveň i povinnost. Každý ovšem těchto práv jinak používá a tyto povinnosti trochu jinak plní. Také intenzita občanské angažovanosti je různá. Křesťan je ale ve stejné míře občan jako je to i nekřesťan, kněz nebo nekněz, jenom možná různým způsobem. K čemu tedy onen výčet? Jediná role, která by mohla mít vliv na druh a intenzitu občanské angažovanosti, je „intelektuál“. Že univerzitní profesor zdůrazňuje svoji roli jako intelektuál, je mi ale trochu trapné.
Myslím, že jenom policie vykonává v demokratickém státě moc ve jménu státu a zákonů. Vláda vede stát a udržuje ho v prosperujícím stavu. Zákonodárci v parlamentě tvoří zákony, kterými se musí vláda řídit, a kontrolují, zda-li to dělá. A judikativa (soudnictví) dbá na dodržování zákonů všemi občany a rozsuzuje pře týkající se porušení práv a povinností. Rozlišování oblasti moci (potestas) a oblasti vlivu (auctoritas) je poplatno – jak Tomáš Halík uvádí – středověké teologii a filosofii. Možná, že to hraje roli v současné sociologii nebo politologii, ale dá se jenom v nepatrné míře aplikovat na činnost občana ve věcech veřejných. Politická činnost v demokratickém státě je vždy jenom vykonávání vlivu. Je to starost o věci veřejné a umění uzavírat čestné kompromisy.
Tomáš Halík zřejmě v politice odmítá „politikaření“, prosazování osobních zájmů pod rouškou péče o veřejné blaho. To odmítám také – zřejmě jako většina občanů. Bylo by dobré, kdyby lidé, jako Tomáš Halík, kteří mají vliv (nebo jak se dříve říkalo, kteří mají autoritu), se spojili a si dali v české společnosti a v české politice odmítání politikaření jako úkol, který chtějí dlouhodobě a důsledně sledovat. Tomáši Halíkovi přeji, aby v tom zůstal neochvějný.
V další části rozhovoru mi jako katolickému křesťanovi vadí: nazývat kněze mužem Božím; diskutovat autoritativně citáty různých papežů – v takové „diskuzi“ mi chybí napojení na základní zdroj křesťanské víry, na Písmo a na evangelium. V Halíkově výpovědi o tom, že přemýšlivé lidi podnítil k hledání Boha, několik set z nich mohl dovést ke křtu a několik z nich našlo cestu následování Krista jako kněží a řeholníci, to zní tak, jakoby následování Krista byla záležitost, pro kterou se musí křesťan stát knězem nebo řeholníkem. To je mi příliš klerikální. Následování Krista je ve smyslu Druhého vatikánského koncilu záležitost a náležitost každého křesťana. Všichni křesťané jsou povoláni k tomu, být Kristovými učedníky a jsou na cestě jeho následování. Následování Krista nemá nižší a vyšší stupně nýbrž jenom různé individuelní a společenské formy.
Dvojdílný rozhovor Jana Uhlíře s šedesátiletým Tomášem Halíkem mi ukazuje některé povážlivé rysy úzkokolejného českého katolictví. Snažil jsem se zde na ně poukázat a z části je pojmenovat. Závěrem chci ale zdůraznit, že si Tomáše Halíka velmi vážím a že ho považuji za významného českého kněze, důležitého vědce a univerzitního pedagoga, zajímavého křesťanského spisovatele a výrazného veřejného činitele. K jeho dovršeným šedesáti letům mu přeji pevné zdraví, dostatek štěstí, sílu k sebereflexi a sebekritice, dobré přátele, upřímné, bezelstné, nezáludné a přímočaré nepřátele, energii a chuť napsat všechny knihy, které zamýšlí, a Boží požehnání.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
