Cítil jako velkou nespravedlnost, že on je opuštěný v nemocnici, zatímco jeho žena pláče doma sama a modlí se k Bohu, který nic nezaručuje. Potom však z jeho duše spadla nějaká clona a pochopil, že přítomnost a poznání Boha znamená víc než život a zdraví.
Další zkoušku prožil se stárnoucími a nemocnými rodiči. Otec ztratil pohyblivost, matce se zhoršila Alzheimerova nemoc, museli odejít každý do jiného ústavu. Nejenže přišli o křesťanské společenství, ale zůstali odloučeni i od sebe navzájem - matka už otce ani nepoznávala. Autor běhal mezi oběma ústavy a křičel na Boha, jak mohl něco takového dopustit. "Osmdesát let ti slou ili, šedesát let byli spolu, tím spíš by měli trávit společně poslední dny života!“
Také jeho přátelé prožívají různá dramata, ale i zdánlivé banality, které však v sobě skrývají nějaký transcendentní rozměr.
Procházíme životem, ani tušíme, co se hluboko v nás odehrává, natož abychom byli schopni to sdělit. Vyprávíme si nudné příběhy a diskutujeme o problémech, abychom nevypadali lhostejně, ale zůstáváme dál ve svém pohodlí. V lepším případě se snažíme sloužit a pomáhat, prosazujeme programy a projekty na změnu světa, vedeme boj proti potratům a rozvodům, zdůrazňujeme hodnotu rodiny, usilujeme o rozvoj svého sboru. Ale už nás nezajímá osamělý návštěvník bohoslužeb, psychický stav ženy po potratu, úzkost otce alkoholika a jeho rodiny, pocit vedoucího sboru, který selhal. Jde nám sice o dobro, ne však o konkrétní jednotlivce. A tak zatímco programy kvetou, služby se rozvíjí a morální kampaně pronikají do médií, lidé zůstávají osamělí, nepovšimnutí, neznámí, neobjevení, nezasažení, protože nikdo se nezajímá o ně osobně.
Povrchnost a prázdnotu nacházíme i v křesťanských sborech, které navenek usilují šířit evangelium. Ve skutečnosti jim o Boha nejde. Potýkají se s napjatými vztahy, morálními kompromisy a osobními ambicemi, za jejich slovy se skrývá moralismus, touha po moci a nemilosrdné zákonictví. Křesťané se setkávají v různých společenstvích, znají se jménem, ale osobně si zůstávají neznámí. Společně se modlí, avšak jejich setkání postrádají nadpřirozený charakter. Základním učením křesťanské víry je učení o Trojici, přesto ve vztazích mezi křesťany toto spojení nezakoušíme.
Málokdy vyslovíme slova, která vedou k Bohu a propojí naše duše. Jde nám spíš o udržení přátelství nebo aspoň společenské konverzace. Slyšíme, co lidé říkají, ale neslyšíme jejich duši. Jakmile však začneme vyslovovat upřímně a pravdivě, co si myslíme, ale bez spojení s Kristem, ubližujeme a ničíme vztah. Proto své pocity upravujeme do zdvořilé konverzace, abychom zachovali povrchní vztahy, v duši nám však zůstává prázdno.
Ve chvíli, kdy v sobě objevíme Boží život a skrytou moc, naše slova povede touha, aby druhý poznal Boha, a zrodí se řeč duše. Vedeni Duchem pronikneme pod povrch, do nitra duše, kde odhalíme skutečný příběh druhého, kým opravdu je, jeho tajemství a vnitřní boje, které ho odvedly od Boha, začneme předávat Boží lásku a moudrost.
Autor popisuje pět fází, jak k tomu dospět. Nemá to nic společného se vzděláním, schopnostmi, dary ani odborností, o tom se sám přesvěčil.Třicet let působil jako klinický psycholog, profesor poradenství a biblický učitel. Dokáže se vcítit do lidí, rozebrat je, diagnostikovat, promluvit do jejich života s psychologickým vhledem, náklonností, porozuměním i morální jednoznačností. Díky znalostem Písma rychle pozná, která biblická zásada se týká konkrétního problému. Ale nedokáže proměnit jejich životy v moci Ducha. Cokoliv konáme bez Ducha je řečí sobectví. K tomu stačí naše myšlení, vzdělání a obdarování, aniž ze sebe uvolníme Boží energii, moudrost a lásku, aniž probudíme v druhém člověku touhu po Bohu. Je třeba rozpoznat rytmus Ducha, naučit se tančit v jeho tempu, poddat se úplně jeho záměrům.
Když za námi přijde někdo s nějakým problémem, reagujeme různě. Cítíme paniku, nutkání utéci, chceme konkrétně pomoci, projevit soucit, něco významného říci, poskytnout řešení, odkázat na někoho kompetentnějšího (přítel, terapeut, poradce, pastor).
Dřívější doba kladla důraz na dodržování norem a pravidel, proto převažovaly rady, poučení a napomínání. V současnosti klademe důraz na uzdravení, odstranění bolesti, projevy soucitu, pochopení, vnímání pocitů. V tomto směru se náboženská i světská kultura sbližují.
Ježíšovy rozhovory s lidmi nebyly jen napomínáním nebo projevováním soucitu, ale obsahovaly transcendentní zvědavost (např. rozmluva se samařskou ženou u studny). Příkladem skutečného příběhu duše je Vyznání sv. Augustina, opravdové transcendentní drama, boj mezi silami dobra a zla. Jako kdyby otevřeně přiznal: "Bez ohledu na své nadání, vzdělání, postavení jsem, co jsem - odporný, zvrácený, bezmocný morální zmetek." Příběh plný pochmurné otevřenosti je však zároveň předehrou příběhu oslnivé milosti.
My máme sklon chápat a vyprávět své příběhy různě. Líčíme se jako ubohé oběti, které je třeba politovat, jako stateční hrdinové, kteří si zaslouží obdiv a chválu, nebo jako komikové a cynici. Pod vlivem současné terapeutické kultury hledáme uzdravení, úlevu od bolesti, nikoliv milost, odpuštění a vykoupení. Vidíme jen svou bolest, avšak nikoliv v kontextu vlastního selhání a vzpoury proti Božímu řádu.
Autor dospívá ke stejným závěrům jako velcí světci a mystici, např. sv. Terezie Veliká nebo Jan od Kříže. Ti však prožívali svoje duchovní dramata převážně v klášterním prostředí. Předností knihy je, že se její autor pohybuje v podobném prostředí jako my a mluví jazykem nám bližším.
Larry Crabb: Řeč duše, Návrat domů, Praha 2007
Informace o dalších knihách Larryho Crabba najdete na webu www.navrat.cz