Humor je, jak známo, koření života. A křesťanský humor je kořením života křesťana. Je poměrně překvapující, jak rozšířený je křesťanský humor, potažmo humor spojený s křesťanstvím a náboženstvím vůbec, v jinak silně antináboženské České republice. Jistě netřeba představovat různé populární zahraniční autory, jejichž díla hojně vycházejí a kombinují různá poučení a účelné psaní s výtrysky ryzího smíchu svázaného s vírou a náboženským životem: Robert Fulghum, Giovannino Guareschi, Anthony de Mello, C. S. Lewis a další. Existuje však i naše domácí humorná tvorba, byť je již méně známá. Někteří autoři se na ni specializují (Jiří Barhoň), někteří ji považují za vítané a užitečné odpočinutí od vážnějších děl či za jejich okořenění (František Hobizal, Max Kašparů) a další si jí váží natolik, že o ní napsali promyšlená pojednání (Josef Petr Ondok).

Cyklus Andělský smích si klade za cíl seznámit Vás s předními domácími autory humorné literatury. Zatím budou jen portréty, časem snad dojde i na rozhovory. Cyklus nemusí být nutně svázán se svým zakladatelem - rádi do něj přijmeme jakýkoliv kvalitní příspěvek kohokoliv, pokud splní základní vymezení: Musí představit českého (případně slovenského) autora a jeho dílo musí být alespoň částečně zařaditelné do kolonky "křesťanský humor". Humorem se pak rozumí to, co má v prvé řadě pobavit (třeba i účelově - s cílem přivést člověka k zamyšlení), nikoliv však zesměšnit (takže sem nepatří např. Havlíčkovy proticírkevní epigramy). Nu, začněme představovat.

Jedním z nejúspěšnějších autorů českého křesťanského humoru je katolický kněz Jiří Barhoň (* 1955 v Praze). Současný farář ve farnosti Město Touškov, který má mimo to na starost péči o charitní zařízení v plzeňské diecézi, se na křesťanský humor specializuje a to už od mladých let. Jeho veselé příběhy a humorné črty lidských postav bavily již kolegy bohoslovce, na naléhání jejich a přátel se nakonec rozhodl je publikovat knižně. V roce 2003 mu v nakladatelství Triton vyšla první sbírka povídek: Zlý farář přejel hodného psa. Dosáhla poměrně slušného úspěchu a v roce 2007 vyšla znovu v Karmelitánském nakladatelství, které zároveň vydalo i druhou sbírku Barhoňových povídek a pohádek, Pane faráři, já vás budu muset zabít, jejíž úspěch byl ohromující. S povídkami otce Barhoně se lze setkat v mnoha farních věstnících a časopisech, případně na stránkách Českého rozhlasu, kde jsou uloženy přepisy některých z nich (řada těchto povídek byla čtena na vlnách Českého rozhlasu - na stanicích Český rozhlas Plzeň a Český rozhlas Vltava).

Český rozhlas označil otce Barhoně za „západočeského Fulguma“. Nesouhlasil bych s tím tak zcela, a to nejen proto, že dotyčný pisatel záznamu zkomolil Fulghumovo příjmení (i když nevylučuji, že šlo o úmysl ve stylu "o humoristovi  humorem"). Co si totiž z Fulghumových knih pamatuji, tak jeho styl je jazykově i koncepčně dosti odlišný, podobnost lze hledat kromě žánru snad ještě v tom, že oba autoři jsou duchovní (i když u Fulghama ani to zcela neplatí, ten byl duchovním jen část svého tvůrčího období). Fulghumovy povídky jsou budovány s větším důrazem na poučení a předávání životní moudrosti a více se vážou k realitě. Naproti tomu Barhoň rád nezastřeně přehání, i když jeho příběhy patrně mají pevná pravdivé jádro, které obvykle není zas až takový problém vypreparovat. Primárním Barhoňovým cílem je pobavit, poučení je často až druhoplánovou záležitostí. I když poučit se dá z lecčeho a možná, že po přečtení povídky „O Kouřícím králíkovi“ se nejeden kuřák zamyslí, když ne nad svým kouřením, tak alespoň nad tím, co dělá s vajgly. Každopádně, i když se nepoučíme, rozhodně se zasmějeme a odpočineme si.

Na závěr pár ukázek, několik povídek, které jsou dostupné na internetu: Dva roky prázdnin, Svatý Mikuláš, Náboženství a Příběh hřbitovní.

Ilustrace z knihy Jiřího Barhoně