Jako červená nit se nedávným vydáním revue pro teologii, duchovní život a kulturu Salve line myšlenka napětí mezi "služebností" umění v liturgii a snahou o jeho nejvyšší kvalitu. Podle kritiku reforem II. vatikánského koncilu vedl důraz na účast lidu k ochuzení liturgie. Většinou kritici souhlasí se zpěvem shromážděného lidu, ale ne tak, aby to vedlo k banalitám a vyprázdnění.

Revue obsahuje hutné teologické a odborné texty (např. studii kardinála Josepha Ratzingera z roku 1993, či liturgický pohled na věc z pera Františka Kunetky), krátké tematické studie (např. o modlitbě se zpěvy v Taize), nebo rozhovor s otcem Mikulášem novicmistrem a kantorem v klášteře v Sept Fonts. Druhé letošní číslo nabízí i laskavý náhled do planoucí duše hudebního skladatele Petra Ebena, jehož první výroční úmrtí si připomínáme v těchto dnech.

Úvodní studii kardinála Josepha Ratzingera kritizuje zpochybňování místa umění v liturgii a věnuje se pokoncilní diskusí o liturgické hudbě. Ratzinger svůj text shrnuje konstatováním, že liturgie musí být katolická tedy jednoduchá a komunikativní pro všechny, ale hudba nesmí být jen užitná a laciná. Ratzinger kritizuje pokoncilní pluralismus, který se dle jeho názoru projevil jako uniformující, tedy že nedovoluje určitou výši výrazu. Výši výrazu má tedy zřejmě na mysli sakrální nebo liturgickou performanci scholy, protože na druhé straně brojí proti aktivismu a obhajuje tzv. „posvátné mlčení“ a „zpěv srdcem“. Jistě aktivismus není žádoucí, ale v mnoha zemích je hudební stránka liturgie stále velice tristní a často i nedělní bohoslužbě patří oprávněně označení "said mass" (odříkaná mše), kdy je vše za 30 minut hotovo a po zpěvu ani památky. V článku mi tedy chybí zmínka o prvotním úkolu chrámové scholy, která má při liturgii především vést a doprovázet lid při zpěvu, nikoliv provozovat koncertní hudbu.

Následující článek Františka Kunetky SDB poukazuje na rozdíl mezi chrámovou duchovní hudbou a liturgickou hudbou. Kunetka nastiňuje složité hledání adekvátního uchopení otázky hudby a jejího církevního pojmosloví v dokumentech magisteria 20. století. Komentátor Josef Štogr v Revue Trivium sice Kunetku označuje pojmem liberál, slovem, které je v některých kruzích používáno téměř jako nadávka, ale Kunetka  spíše než tzv. liberální pohled nastiňuje náhled z pozice liturgické vědy, která zkoumáním původních pramenů objevuje mnohé z bohatství staré liturgie, která mohou být pro křesťany zvyklé pouze na potridentský výraz bohoslužby v mnohém překvapující.

Po úvodních odborných textech Ratzingera a Kunetky následuje článek německého jezuity Friedhelma Mennekese, který představuje význam varhan pro západní liturgii. Mennekese je v Německu znám svoji stanicí umění při kostele sv. Petra v Kolíně nad Rýnem. Varhany v tomto kostele svým vzhledem i hudebním laikům připomínají, o jaký jde ve svém vývoji nikdy neukončitelný hudební nástroj.

Varhany v kostele sv. Petra v Kolíně nad Rýnem

Oddechovým čtením čísla jsou laskavé prezentace osobností dvou významných katolických varhaníků a skladatelů 20. století, nedávno zesnulého Petra Ebena a Oliviera Messiaena. Uvedení do Ebenova života a díla se zhostil německý varhaník, muzikolog a dlouholetý Ebenův přítel profesor Wolfgang Bretschneider z Bonnu. Bretschneider představuje Ebena jako hluboce duchovního člověka, kterého nezlomily tragédie 20. století. Eben je příkladem skladatele, který se aktivně zapojil do diskuze o charakter a umělecký výraz duchovní hudby po II vatikánském koncilu. Liturgické reformy koncilu oceňoval velice pozitivně. Přestože reforma omezila aktivity hudebníků, byla pro ně i výzvou zcela nového druhu. „Když vidím, jak liturgická reforma pomohla lidem, jsem za ní vděčný, a proto se snažím nespatřovat v této reformě žádné omezení, nýbrž inspiraci“, cituje skladate Bretschneider.

Petr Eben složil podle ducha II. vatikánského koncilu „mši pro lid“, a Oliver Messiaen, kterému patří následující prezentace se dle komentáře Josefa Štogra zajímal o tajemství Církve, Mši svatou, Boha ale také o zpěv ptáků – lidu hrál při mších svoje improvizace a skladby. Štoger se ptá, na jaké straně pohledu na reformu Messiaen stál a dle zařazených úvah kardinála Lustigera v revue spekuluje o tom, že Lustiger, velký zastánce dialogu, si chtěl osobnost Messiaena přivlastnit do tábora zřejmě „reformátorů“.

S neustále opakovanou otázkou aktivní účasti věřících má svébytnou zkušenost sjednocení ve zpěvu představený fenoménem francouzského Taizé, které je snad nejznámějším společenstvím ekumenického charakteru. Zpěvy této komunity - podle úvodníku Kláry Jelínkové - dnes slouží jako jakási lingua franca napříč Evropou na malých i velkých setkáních křesťanů. Staly se součástí repertoáru mnoha farních sborů, jsou známy svými jednoduchými a snadno zapamatovatelnými nápěvy, které připravují pro ztišení a modlitbu. Příspěvek bratra Émila zachycuje teologickou reflexi spirituálních aspektů zpěvů z Taizé, obohacenou osobním svědectvím známého filozofa Paula Ricoeura.

Číslo Salve uzavírá rozhovor s otcem Mikulášem, novicmistrem a kantorem v trapistickém klášteře v Sept-Fons. Liturgická hudba není jen otázkou farních společenství, rozhovor dává možnost nahlédnutí do hudby – zpěvu žalmů – v klášteře, a to v klášteře velice vitálním, kde se právě nyní tvoří nové věci. Otec Mikuláš popisuje způsob, jak se vyrovnal se změnami v 70. letech. Souhlasí s přechodem oficia (liturgické modlitby hodin) z latiny do francouzštiny. „Bylo to jako nezadržitelný proud, slepá, iracionální touha po změně, která těm, kdo tyto tendence podporovali, připadala jako nanejvýš promyšlená,“ vysvětluje. Svůj odstup dává naopak najevo při vyprávění i o tom, jak se v těchto letech mnozí chtěli zbavit žalmů a nahradit je modlitbami „modernějšími“, převzatými z jiných náboženských tradic nebo ze současné tvorby. „Tyto nešťastné experimenty byly paradoxně tím nejlepším způsobem jak ukázat, že podobné iniciativy nemohou obstát. Věci se tak postupně vrátily na své místo a oficium získalo nazpět svou prostotu, krásu a vznešenost“.

Tímto citátem lze uzavřít i recenzi čísla revue Salve věnovaného  hudbě a liturgii, která představila široké spektrum možných přístupů k tématu. Liturgická hudba má svoji tradici a reformy mají být promyšlené. Je třeba zachovat to podstatné z bohatství církve, nové formy mohou být nosné ale i kýčem. To však platí i o těch starých, které jsou staré pouze z perspektivy „jepičí“ délky lidského života a tak paradoxně to, co přinesli některé reformy (zejména II. vatikánského koncilu)  přes všechny svoje porodní bolesti, bylo nikoliv objevování forem zcela nových, ale často jen oprášení starých pokladů, které nebyly přes po staletí nanesený prach vidět.

Sestaveno s využitím zpravodajství ČBK, Revue Trivium a úvodníku Kláry Jelínkové. Foto: autor.