Pokud pozorně čteme svědectví Písma o obrácení apoštola národů možná s překvapením zjistíme, že Bůh se Pavla vůbec neptá, zda je ochoten mu sloužit, následovat ho a hlásat evangelium. Dokonce se jej ani neptá na to, zda je ochoten zemřít za svou víru potupnou smrtí kdesi v Římě. On, občan římského impéria, příslušník vyšší vrstvy, intelektuál a vůbec člověk, který si svoji kariéru představoval zřejmě úplně jinak.

Druhý obraz je velmi podobný. Mladá nazaretská dívka, ve věku kolem patnácti let vidí anděla. Co asi mohla v tváří v tvář bytosti, která (jak čteme jinde) má velmi důstojný vzhled, odpovědět na otázku zda je ochotna přijmout Božího Syna? Těžko si v této scéně představit něco jiného, než čeho jsme svědky v Lukášově evangeliu.

Jak je to tedy s lidskou svobodou? Má člověk vlastně nějakou „svou“ vůli, kterou může vůči Bohu uplatnit? Východiskem z problémů je pohled přímo do první kapitoly Písma. Člověk je stvořen k Božímu obrazu a stejně jako Bůh má svobodnou vůli. Had vyvolává v člověku vášně, které ho svobody zbavují. Již staří východu hovořili o tom, že člověk musí žít v apathea. Tedy ve stavu bez vášní. Někteří z nich byli toho názoru, že kdo neumí ovládnout své břicho, těžko ovládne srdce. Také proto zde vzniká tradice askeze a umrtvování. Tělo samo pak nemá na vášně dostatek sil a času na vášně a špatné myšlenky a mnich je schopen tito dozvuky zapudit.

Dokonalá lidská svoboda tedy spočívá v podobnosti s Bohem. Člověk je tím svobodnější, čím je dokonalejší, čím více se v něm odráží podoba toho, který ho stvořil. Zde je tedy potřeba spatřit význam slova svoboda. Když Pavel píše, že už nežije on, ale v něm Kristus nebo že milostí Boží je to co jest, není to umenšení jeho svobody či důstojnosti, ale naopak jeho spojení s Bohem a zraní k dokonalosti. Podoba, která byla narušena je v něm skrze milost opět obnovena, podobně, jako je restaurován obraz. Napřed je potřeba odstranit vše nešetrně a špatně přidané, pak obnovit struktury, zacelit rány a rýhy a obnovit barvu a nakonec vše zapečetit lakem. Stejně Pavel, musel být očištěn od svých nedokonalostí a špatných náklonností, musel v sobě zabít hlas zla, dosáhnout plného a opravdového vztahu s Bohem, aby pak mohl být světlem ostatním. Vše nakonec zpečetil svojí smrtí.

Ta byla potvrzením toho jakým způsobem žil. Právě ve smrti těla nalezl nakonec svůj život. Tak je potřeba také chápat slova „kdo miluje svůj život ztratí ho, kdo však ho pro mě ztratí nalezne ho“. Každý člověk je povolán ke svobodě, tedy k podobnosti k Bohu, k návratu do plného a dokonalého společenství lásky. To je také důvod proč je rozhodnutí se pro Boha vždy svobodné. Je jen jeden Pán, k jehož obrazu byl každý z nás učiněn. Rozhodnutí pro něj, tedy znamená návrat k tomu, odkud jsme vyšli a otvírá nám brány do plné věčné svobody, tak kde již moc zla nebude moci nic činit.

Obrázek byl převzat z Wikipedia Commons. V úvodníku je sv. Pavel (autorem je buďto Valentin de Boulogne, nebo Nicolas Tournier). úvodní díl úvah nad apoštolem Pavlem:  Svatý Pavel: Vždy ve službách Božích