Bratrstvo založil v roce 1970 zesnulý arcipiskup Marcel Lefebvre, který po roce 1965 odmítl přijmout jakékoliv usnesení Druhého vatikánského koncilu (DVK 1962-1965). Lefebre tvrdil, že DVK se od učení katolické církve odvrátil a přiklonil se k nauce modernismu z konce 19. a začátku 20. století. Tento t.zv. „modernismus“ odsoudil papež Pius X. (*1835, papež 1903-1914). V čem spočívá údajný „modernismus“ DVK podle lefébvristů?
Druhý vatikánský koncil zavedl reformu liturgie obsahující používání mateřského jazyka místo latiny a zapojení celé shormážděné obce do liturgické slavnosti. Smysl a úkol církve byl stanoven jako otevření vůči současnému světu a zvěstování evangelia v tomto světě tak, aby tomu lidé měli možnost porozumět stejně tak, jak rozuměli lidé Ježíši z Nazareta. Další úkol církve je posvěcování tohoto světa. Církev má být „světlo světa“ a „sůl země“ (srv. Mt 5,13-16; Mk 4,21 a 9,49-50; Lk 8,16 a 14,34-35). Církev zde není sama pro sebe, ale pro svět. Proto se nebude uzavírat sama do sebe a opevňovat proti „nepřátelům“, ale bude usilovat o dialog, kontakt, rozhovor. V první řadě bude vést dialog s jinými křesťany, kteří nejsou s katolickou církví sjedoceni (křesťanská ekuména). Tento dialog by měl vyústit do sjednocení všech křesťanských společenství. Ale úkol dialogu je širší. Zahrnuje i nekřesťanská náboženství. V první řadě jde o dialog s židy, které DVK oslovuje jako starší sourozence křesťanů ve víře. My křesťané si neosobujeme právo a schopnost posuzovat, jaké úmysly má Bůh s židy, a proto s nimi chceme společně utvářet budoucnost bez rivality a předsudků. Také jiná náboženství mají své hodnoty a pomáhají lidem různým způsobem najít přístup k Bohu, neboť je jenom jeden Bůh. Bůh mluví k různým lidem různě a nám nepřísluší to posuzovat. Proto se církev chce od DVK zasazovat o to, aby každý člověk měl možnost, své náboženství (nebo nenáboženství) si svobodně zvolit (náboženská svoboda). Církev přijala za své, že etická a morální instance jednoho každého je jeho vlastní svědomí (svoboda svědomí) a zasazuje se o uskutečňování a zachovávání základních lidských práv, jak je formulovala americká a francouzská revoluce v 18. století.
Kromě toho se Druhý vatikánský koncil vrátil k původnímu chápání církve jako společenství Ježíšových učedníků. V tomto společenství učedníků a učednic panuje zásadní rovnost, všichni jsou bratři a sestry (srv. Mt 23,8). Církev je putující lid Boží.
Arcibiskup Marcel Lefebvre a další katolíci odmítli přijmout tyto „novoty“ v katolické církvi a rozhodli se setrvat v názorech a praktikách římskokatolické církve z 1950tých let. A nejenom to, tato skupina je skálopevně přesvědčena, že je nutno církev reformovanou Druhým vatikánským koncilem vrátit zpět na linii obrany proti „modernismu“ ve smyslu papeže Pia X. a jeho nástupců až k Piu XII. (Pius XII.: *1876, papežem 1939-56).
Zde je nutno zdůraznit, že Druhý vatikánský koncil nezavedl v církvi žádné „novoty“. Jednalo se vlastně pouze o obnovu církve na základě původních pramenů a nejstarší starocírkevní tradice. Ale tyto argumenty pro Kněžské bratrstvo sv. Pia X. neplatí. „Tradicí“ pro ně není působení a duch Ježíše Krista jak je to zachováno v Novém zákoně a v nejstarší církevní tradici – která byla vlastně rozhodující pro celé první křesťanské tisíciletí – ale ty postoje, názory a teologické argumenty, které se utvářely od 16. do první poloviny 20. století. Toto dějinné období bylo ale poznamenáno osvícenstvím, revolucemi zaměřenými proti feudálnímu a aristokratickému uspořádání států a zápasem o společenskou a politickou demokracii.
Papež Jan XXIII., který byl 28. října 1958 zvolen papežem, byl přesvědčen, že církev s tradovanými názory, postoji a argumenty, není dobře vybavena na to, aby mohla ve světě přesvědčivě a věrohodně zvěstovat evangelium, t.zn. radostnou zvěst. Usiloval o zásadní obnovu římskokatolické církve a jak takovou obnovu uskutečnit, o tom se chtěl poradit s biskupy z celého světa, proto koncil. Obnova ale znamená, že se nebude zavádět nic nového, ale to stávající se obnoví, aby to bylo schopné provozu a činnosti.
Jak již napovídá sám název, je Kněžské bratrstvo sv. Pia X. klerikální uskupení, neordinovaní křesťané se sice k této skupině hlásí, ale nepatří k „bratřím“ bratrstva. Bratrstvo zná mši svatou v tridentinském ritu a latinském jazyce, odmítá ekumenické kontakty s nekatolickými křesťany (protože to jsou odpadlíci nebo schizmatici, na př. pravoslavní), židy považuje za „vrahy Krista“ nebo „bohovrahy“, muslimy za „nevěřící“ (ačkoliv věří v jednoho Boha), příslušníky jiných náboženství za méněcenné. S tím je spojen programatický antisemitismus a antijudaismus. Společenské a politické úsilí států o svobodu, rovnoprávnost, demokracii a uskutečňování všeobecných lidských práv považuje Bratrstvo za ďábelské dílo zaměřené proti církvi. Usnesení DVK jsou pro ně nepřijatelá a vyslovují se v tom smyslu, že neustanou ve svém úsilí papeže, Vatikán a všechny ostatní katolíky přivést na svou vlastní linii.
Z vylíčeného vyplývá, že Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a jeho laičtí spoupenci a podporovatelé nejsou zbožná skupina „starověrců“, nýbrž schizmatická organizace s radikáními cíli. Tito lidé se programaticky oddělují a ohraničují od drtivé většiny křesťanů hlásících se ke katolické, resp. římsko katolické církvi. Jsou to radikální horlivci, kteří nejsou ochotni ustoupit ani píď ze své pozice.
Papeže Benedikta XVI. je možno obdivovat v jeho úsilí o sjednocení této sektářské skupiny s katolickou církví. Ale je také možno se ptát, zda-li to není zbytečně vynaložená energie, chtít tyto radikální odmítače Druhého vatikánského koncilu přijmout zpět do lůna církve. Oni nevynechají jediné příležitosti, aby ukázali, že o to vlastně nestojí.
Patří takoví lidé do církve?
Autor je katolický teolog a informatik v důchodu (*1940).