Když jeden kněz prohlásil z kazatelny, že nemocní jsou privilegovanou skupinou v církvi, pomyslela jsem si, že si dělá legraci anebo špatně slyším. Dodnes nestačím žasnout, kolik církevních dveří se mi zavřelo před nosem právě v době, kdy jsem vážně onemocněla. Začalo to propuštěním z jedné katolické redakce zrovna uprostřed akutních zdravotních problémů, které později vykrystalizovaly ve velmi nebezpečnou onkologickou diagnózu.

Jedna zbožná dáma proslulá svou dobročinností mě pozvala na návštěvu. Čekala jsem, že mě vyslechne, povzbudí, případně nabídne nějakou pomoc. Bylo mi však řečeno, že o těch pochmurných věcech nebudeme mluvit. Já jsem tu pochmurnou věc měla v sobě jako načasovanou bombu, a jí bylo nepříjemné o tom mluvit. Nechápu, proč mě tedy pozvala a o čem chtěla mluvit. O počasí, o módě?

Také ostatní mi naznačili, že se mám chovat jako zdravý člověk a se svou diagnózou neobtěžovat. Jinak řečeno: Zapři svou rakovinu, nebo my zapřeme tebe. Kněží v mém okolí zareagovali rozpačitě, ale nakonec si poradili - přerušili se mnou komunikaci. Tyto zkušenosti mě vedly k napsání úvahy o problémech onkologicky nemocných, která vyšla v jednom církevním časopise. Ozvaly se rozhořčené reakce, že jsem napadla místního kněze. Ten mojí těžké životní situace pohotově využil k vytvoření si image velkorysého muže, povzneseného nad absurdní útoky jakési nevyrovnané osoby. Dodnes nevím, jestli těm rozhořčeným spravedlivým došlo, že nemoc, o níž píši, mě postihla osobně. Tenkrát jsem ztratila nejen zdraví, ale i dobré jméno, a moje izolace se prohloubila - jen proto, že jsem si dovolila vyslovit názor o zacházení se smrtelně nemocnými.

Někdy se nemocný snaží, aby oddálil hrozící izolaci, udržet ve farním systému s vypětím všech sil. Pomáhá dál ve farnosti nebo aspoň navštěvuje farní akce, na nichž se nutí se do povinného společenského úsměvu. Nikdo netuší, že jeho loďka klesá ke dnu. Dostaví se totální vyčerpání, následuje mnohem horší izolace. Nemocný končí jako opotřebovaná součástka vypadlá ze stroje.

Takové naskakování a vypadávání z rozjetého vlaku jsem prožívala mnoho let. Někdo mi třeba nabídl účast na tvorbě farního časopisu, ale náhlé zhoršení zdravotního stavu mi znemožnilo přijít na redakční schůzi. Omluvila jsem se, uvedla jsem důvod neúčasti a dotyčné ujistila, že můj zájem trvá. Ale už mě nezvali. Kněžím jsem pomáhala s biblickými hodinami, zdravotní výkyvy však tuto spolupráci ukončily. Kněží si poradili i beze mě, aniž projevili zájem, co se se mnou stalo. Z podobných důvodů skončilo i moje členství ve farní radě.

Když už jsem byla na dně, obrátila jsem se na jednoho z kněží, jemuž jsem předtím pomáhala, jestli neví o někom, kdo by mi občas zavolal. Následovala udivená a nechápavá reakce. Ve farnosti se přece koná řada akcí, kde se věřící mohou potkávat. Připadala jsem si jako tonoucí uprostřed rozbouřené řeky, na něhož hledí lidé z břehu, a nedochází jim, že bojuje o život.

Nakonec mě propustili ze společnosti zasvěceného života, jejíž členkou jsem byla tři roky. Prožívala jsem to jako dvojnásobnou ztrátu - přišla jsem nejen o zdraví, ale také o duchovní povolání. Proběhlo to bez osobního rozhovoru, zpráva o propuštění mi přišla poštou. V posudku stálo - nedostatečná horlivost v modlitbě, návštěvách mše a práci pro farnost. Úsměvné na tom je, že tuto duchovní společnost tvořily převážně starší dámy, které si často stěžovaly na zdravotní problémy, jež jim komplikují nebo znemožňují účast na mši a farním životě. V mém věku to však netolerovaly.

Bohužel i někteří zpovědníci netolerují zdravotní možnosti penitentů, kladou na ně nároky jako na zdravé a jejich projevy posuzují optikou zdravých. Pokud jsou navíc ve vleku primitivních pseudocharismatických tendencí, očekávají, že opravdový věřící bude mít stále ruce nad hlavou, pusu od ucha k uchu a nepřetržitě jásat. Když přijde člověk zesláblý nemocí, skleslý a bez energie, sdělí mu, že asi nežije duchovně a měl by se víc modlit. Je to úžasný pocit sedět v takovém stavu proti někomu, kdo zrovna kypí silou, zdravím a energií a káže s ukazovákem vztyčeným nahoru. Dodnes jsem neslyšela, že by se jakákoliv nemoc vyléčila mentorováním a zvedáním ukazováku. Jiný zpovědník mi doporučil sport a procházky přírodou, které mu pomáhají, když se cítí unaven. Asi přeslechl, že bojuji s vážnou nemocí, nikoliv s drobnými indispozicemi. Na problémy s bližními mi poradil meditaci, díky níž se naučím vidět je v Božím světle. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby šlo o normální situaci. Jenže já jsem trpěla bezmocně mezi čtyřmi stěnami, ti zdraví na mě a moje strádání ani nepomysleli, a já jsem o nich měla meditovat. Jako kdyby někdo doporučil Lazarovi, ať medituje o těch bohatých a hodujících, u jejichž domu ležel. Situaci vyřešilo, že jsem se začala uzdravovat. Ale i uzdravování je složitý, někdy rizikový proces, který vyžaduje dlouhodobou resocializaci. Člověk znající jen čtyři stěny a postrádající základní sociální návyky, musí najednou navazovat kontakty s kvantem neznámých lidí. Ještě složitější je setkání s těmi, které dříve znal, ale nemoc mezi ně vložila bariéru. Zjišťuje, že ho nikdo nečeká, nikdo s ním nepočítá, karty a role byly dávno rozdány, vazby vytvořeny. Cítí se, jako kdyby přistál na neznámé planetě. Lze to přirovnat k situaci po propuštění z vězení nebo z koncentračního tábora. Tuto fázi prožitou osobně líčí psycholog Viktor E. Frankl ve známé knize "A přesto říci životu ano". Podobá se to kesonově nemoci ohrožující potapěče, kteří byli dlouho pod hladinou a pod vysokým tlakem, načež se rychle vynořili.

V kriminalistice byl zaveden termín druhotná viktimizace. Myslí se tím další poškozování obětí trestných činů okolím a společností. Podobný termín by se měl zavést i v medicíně. Lidé postiženi vážnou nemocí bývají dehonestováni a neprávem zaškatulkováni mezi  problematické, konfliktní osobnosti. Ve svém stavu nejsou schopni se adekvátně hájit. Okolí někdy může způsobit nemocnému víc utrpení než vlastní nemoc. Stále si kladu otázku, jakým právem někdo očekává od nemocných heroickou trpělivost, když elementární služnost a základní sebeovládání chybí i některým zdravým.

Autorka je doktorkou farmacie a magistrou teologie, učí na Vyšší odborné zdravotní škole