Seznamka
Fungování kubánského systému je hodně podobné, je tam podobně dříve tady institut církevního tajemníka a sektretáriátu pro věci církevní, i když to má jiný název. Na Kubě je to přímo pod komunistickou stranou, zatímco tady to bylo tehdy pod ministerstvem kultury, tedy formálně ne přímo pod stranou. Pokud církev něco chce, ať se to týká cestování, rozšíření kostela nebo založení nového sboru, ke všemu je třeba souhlas. Stejně jako tady i na Kubě jsou církevní zákony hodně stručné a tudíž je tu obrovský prostor pro výklad, vycházejí různé metodické výklady a každý církevní tajemník k tomu má ještě svůj výklad – to je stejné tam jako to bylo tady. Někde je možné si vydobýt určitý prostor, ale za pár měsíců se může stát, že všechno je zase úplně jinak. Byly například pokusy na docela dost místech na Kubě otevřít křesťanskou školku pro jak církevní, tak i necírkevní děti, a většinou je zase zavřeli – oficiálně z hygienických důvodů, což samozřejmě bylo zástupný důvod.
Jak je to s financováním církví?
Církev se financuje sama. Žije z darů od věřících i ze zahraničí, které jsou často významné. Přímá státní subvence jako zde na Kubě není.
Pojďme nyní z Kuby zpět k nám. Jaká komunita lidí organizuje pražskou konferenci Quo vadis, Cuba?
Je to iniciativa ČCE, která již delší dobu sleduje církevní dění na Kubě (5 či 6 let). Tato konference navazuje na předchozí v roce 2006, kdy to byla mezinárodní akce, byla tu snaha otevřít tuto debatu v mezinárodních ekumenických organizacích. Teď je to spíše pro českou veřejnost. Konferenci pak ještě spoluorganizují Člověk v tísni, Ekumenická rada církví a malá neziskovka Institut Pontes, která se zabývá záležitostmi lidských právy, demokracie a tolerance, a také náboženské svobody.
Jaké jsou cíle konference, co od ní čekáte?
Cílem je vzbudit solidaritu s Kubou a kubánskými církvemi a poukázat na jistou odpovědnost, kterou křesťané v České republice mají vůči Kubě, protože i v minulosti zde byly kontakty, a částečně také proto, že některé osudy a vůbec vývoj tady byly podobné. Je tu jistá solidarita.
Jak byl lidem na Kubě mohli pomoci obyčejní Češi?
Velmi jednoduše. Pokud tam člověk nejezdí, tam třeba přispět na sbírku ERC, která je určena pro kubánské církve. Z toho se pak nakupují knihy, počítače a další potřeby pro kubánské církve. Dříve jsme se soustřeďovali také na léky, ale nyní už je potřeba menší. Potřeba literatury je ale stále veliká, obzvláště teologické literatury, která na Kubě vůbec není k mání.A pokud tam člověk jede třeba na dovolenou, tak ať vezme nějakou dobrou knihu ve španělštině a ať to někomu dá, v zásadě komukoli, není nutný nějaký pevný kontakt. Může třeba položit knížku někde v kavárně a tak tam zanechat nějakou kapku svobody.
Co tebe osobně motivuje k této práci pro Kubu?
Nejdůležitější ze všeho jsou nakonec lidi, tedy přátelství, která se vytvořila. Pak je tu důvěra, oni vědí, co chceme a my víme, co oni potřebují. Tato důvěra a přátelství je pro mě motivací, protože vidím konkrétní lidi a vím, že jim udělám velkou radost.
Jaké máš plány do budoucna ohledně těchto aktivit?
Pokračovat, jak to jen půjde. To samozřejmě záleží na vývoji na Kubě, může se to tam rychle změnit, ale k tomu jsem spíše skeptický. Povzbuzovat církve a jednotlivé sbory, aby se odvážily připojit k hnutí samostatného a svobodného myšlení. Církve jsou zastrašované, jsou tu vzpomínky na perzekuce z počátku šedesátých let po nástupu Castrova systému, a současná generace farářů na to hodně myslí, mnoho farářů bylo tehdy ve vězení, daleko víc než tady (co se týče protestantů). Je tam sklon spíše se držet stranou, ale i tam platí to, co dříve tady, totiž že sbory jsou určité ostrůvky, kde něco ze svobody je možné prožívat, protože tam nevládne komunistická ideologie..
První část rozhovoru najdete zde
Peter Morée je odborným asistentem na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty v Praze
