Košická rodačka Sára Salkaházi se narodila 11. května 1899 jako Sára Schalkház v maďarskojazyčné rodině s německými předky (jak ostatně naznačuje už příjmení). Její otec, přední košický hoteliér, zemřel dva roky po jejím narození, což nepochybně přispělo k tomu, že ze Sáry vyrostla žena nezávislejší, než bylo v té době obvyklé. Její okolí na ni vzpomínalo jako na živé inteligentní děvče s trochu chlapeckým chováním, které už od útlého mládí projevovalo mimořádné literární nadání (ve školních letech napsala několik divadelních her).

Vyučila se učitelkou, ovšem učila pouze krátce: raději se tohoto povolání vzdala, než by složila povinnou přísahu věrnosti nově vzniklému Československu, kterým jako Maďarka z hloubi duše pohrdala. Po krátké kariéře knihvazačky vstoupila do maďarské Národní křesťansko-socialistické strany Československa, nejprve se stala redaktorkou jejích stranických novin, v nichž se zabývala především sociálním postavením žen, později dokonce získala post v jejím vedení. V roce 1922 se zasnoubila. V té době by asi těžko někdo sázel na to, že zasnoubená, dosti světská novinářka s politickými ambicemi a vyhlášená rekordní spotřebou cigaret bude někdy řeholnicí, nicméně stalo se tak - v roce 1923 zrušila zasnoubení a v roce 1929 vstoupila k Sestrám sociální pomoci.

V řadách institutu začala znovu působit jako učitelka (učila náboženství) a věnovala se též redaktorské práci v časopisech určených katolickým ženám. Byla v tom dost dobrá a projevovala i značné organizační schopnosti při vedení charitativních projektů, ovšem měla určité potíže se zapadnutím do řádového života a občas i zdravotní a psychické problémy způsobené permanentním přepracováním. Z těchto důvodů byl odložen termín jejích věčných slibů, což ji značně ranilo.

Koncem třicátých let se nabídla jako dobrovolnice pro výpomoc na benediktinských misiích v Brazílii, částečně protože se domnívala, že tam nebude její ne zcela ortodoxní pojetí řádového života tolik provokovat. Její nabídka byla schválena generální představenou a odjela do Budapešti připravit se na tuto misi. Propuknutí druhé světové války ji však znemožnilo. Sára Salkaházi poté působila v Budapešti, kde složila v roce 1940 věčné sliby, a organizovala zde různé aktivity spolků katolických žen. Byla ředitelkou Hnutí katolických pracujících žen, organizovala vzdělávání pro pracující ženy (založila pro ně dokonce školu) a založila a vedla Dům pro pracující ženy. Vrátila se též k psaní divadelních her.

Sára Salkaházi nenáviděla nacismus, na protest proti poněmčování a ponacističťování maďarské společnosti si změnila příjmení na maďarštější Salkaházi. Její Dům pro pracující ženy se stal jedním z klíčových míst, které institut využíval k pomoci lidem pronásledovaným nacisty, především židovským ženám. Působil jako dočasný úkryt, centrum a sklad materiální pomoci a místo pro předávání falšovaných dokumentů. Za záchranu mu vděčí více než stovka Židů.

Život sestry Sáry se uzavřel mrazivého 27. prosince roku 1944, kdy řádový dům na udání jedné z jeho světských zaměstnankyň obklíčili nilaši (členové bojůvky maďarské nacistické Strany šípových křížů), prohledali jej a odvlekli Sáru Salkaházi, jednu ze světských spolupracovnic a několik ukrytých Židovek (sluší se poznamenat, že sestra Sára nebyla na počátku akce v domě a mohla utéci, nicméně protože jí bylo jasné, že nilaši budou hledat někoho zodpovědného, koho "potrestají", tak se do domu vrátila). Večer týž den byly všichny odvlečené svlečené do naha dohnány k Petöfiho mostu, zastřeleny a svrženy do Dunaje. Tělo Sáry Salkaházi se nikdy nenašlo.

V roce 1972 Jad Vašem posmrtně udělil Sáře Salkaházi titul spravedlivá mezi národy. V roce 2006 ji papež Benedikt XVI. prohlásil blahoslavenou. Její svátek církev slaví v den jejího úmrtí, tj. 27. prosince.

Poznámky: Fotografie v poutači obsahuje zobrazuje Sáru Salkaházi z doby, kdy byla členkou Institutu (zdroj), fotografie v článku pak: Sáru Salkaházi v dětských letech (zdroj), Sáru Salkaházi se spolusestrami - sedí vpravo (zdroj) a vyhlášení Sáry Salkaházi za balhoslavenou (zdroj)