Začátkem května jsem se ve Vídni zúčastnil 8. evropského setkání křesťanských základních skupin. Hnutí základních skupin (v německém jazykovém okruhu „Basisgemeinden“) bylo vyvoláno Druhým vatikánským koncilem, který vyvolal na konci šedesátých a v první polovině sedmdesátých let vlnu naděje v posuny v katolické církvi od centralisticko-hierarchické instituce směrem k církvi komuniální, církvi jako společenství. V takové atmosféře vznikly v Evropě minimálně stovky skupin, jako alternativa k tradičnímu farnostnímu typu života církve.
Od druhé poloviny sedmdesátých let se ovšem atmosféra v katolické církvi začala měnit směrem k obnovení centralizace i uniformizace a „výstřelky“, za které byly základní skupiny mnohými považovány, přestaly být podporovány a postupně i tolerovány.

Základní skupiny jako generační záležitost?

Když jsem ve Vídni vkročil poprvé do sálu, kde již byla shromážděna asi polovina účastníků setkání, překvapil mne vyšší věkový průměr přítomných - většina z asi 130 účastníků setkání byla důchodového věku. To odpovídá výše naznačené historii. Základní skupiny byly leckde podporovány biskupem a jevily se jako nadějná alternativa k tradičnímu farnostnímu typu života církve. Od druhé poloviny sedmdesátých let (leckde už dříve) se ovšem atmosféra v katolické církvi začala měnit směrem k obnovení centralizace i uniformizace a „výstřelky“, za které byly základní skupiny mnohými považovány, přestaly být podporovány a postupně i tolerovány. Tlak nebo otevřené nepřátelství mnohé skupiny nevydržely a jejich počet se začal zmenšovat. Zakládající členové těch skupin, které vydržely, zestárli a jeví se, že mladší generace již v takovém způsobu života církve - obecně řečeno - nenašla svou prioritu. Alespoň na mou otázku po vztahu dětí zakladatelské generace zněla na vídeňském setkání nejčastěji odpověď, že jsou mimo církev, jen občas to, že se pokoušejí vytvářet v rámci křesťanství něco vlastního.

Většina z asi 130 účastníků setkání byla důchodového věku

Široké spektrum

Při bližším seznámení se s účastníky setkání se mi dojem uvadajícího proudu základních skupin změnil. Mezi účastníky z Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Belgie, Itálie, Španělska, Maďarska a České republiky (ČR - celkem 3 zástupci ze dvou skupin) se nakonec našlo dost zástupců mladší generace včetně rodin s dětmi (Mnichov, Innsbruck). Věkem starší účastnící se naopak projevili jako ti, kteří prošli mnohými bouřemi nejen ve vztazích uvnitř jejich komunit, ale také proměnami a někdy neuvěřitelnými obtížemi ve vztazích k církevním strukturám. Podle účastníka, který strávil 9 let v Brazílii, se v Evropě projevuje základní rozdíl oproti Latinské Americe: zatímco v Latinské Americe jsou základní skupiny podporovány, s farnostmi spolupracují a různě se provazují, v Evropě jsou vnímány jako v zásadě nepřátelské a více či méně potlačovány nebo v lepším případě ignorovány.

Vztah základních skupin k farnostem či biskupům se jeví jako velmi proměnlivý. Zástupci některých skupin se označovali jako „plně integrovaní“ do farnosti, zatímco skupiny jiné žijí na farnostech zcela nezávisle, občas v dramatičtějších polohách, snad vždy však v určitém napětí.

Patrně nejdramatičtější polohu jsem slyšel od italských účastníků. Od nich jsem slyšel nejčastěji i sousloví, které pro mne osobně bylo překvapením: „eucharistie bez kněze“. Italů přijelo asi deset z různých míst. Z Říma přijeli zástupci skupiny komunit sv. Pavla, vzniklé před cca 25 lety pod vlivem zakladatelské osobnosti Giovanniho Franzoniho u římské baziliky sv. Pavla za hradbami. Franzoni mj. volal po uvolnění hierarchické struktury církve a celkové obnově na základě Písma. Skupiny sv. Pavla dnes fungují paralelně s církevními strukturami, hierarchií jsou po dřívějších konfliktech dnes ignorováni. Počet skupin z tohoto okruhu za uplynulých 25 let poklesl z původních cca 80 na dnešních 40. Tuto informaci mi předal jeden z Italů, původně kněz, který opustil kněžskou službu, oženil se, a nyní se účastní křesťanského života právě v jedné ze skupin sv. Pavla, aniž by vykonával kněžskou roli. Dává přednost tomu, aby tuto roli plnilo „celé společenství“. Eucharistická liturgie se tak skutečně slaví často bez předsednictví „řádného“ ordinovaného služebníka. Někteří ze skupiny navštěvují i farnostní bohoslužby, jiní se zúčastňují náboženského života pouze ve zmíněné skupině. Významnou částí života italských komunit je sociální práce, především starost o imigranty.

Sociální otázka a zájem o věci společenské jsou vůbec v rámci hnutí základních skupin obvyklé. Ve Vídni zazněly také postoje feministické a projevy pro uši českého účastníka až extrémně levicové („Evropa bez kapitalismu“ apod.). Také skupina účastníku z Baskicka pomocí plakátů připomněla svůj politický cíl - osamostatnění. Takové projevy se mi jevily jako spíše okrajové a nevěnoval jsem jim velkou pozornost, podle pamětníků však byly nebo možná dosud jsou jednou z významných charakteristik hnutí základních skupin. Účastníci ze Španělska se projevovali podobně jako Italové, i když variabilita je i zde velká. Země, které jsem považoval za „tradičně katolické“ se mi osobně ukázaly díky setkání jako země, kde v Evropě zašli při hledání paralelních církevních struktur snad nejdále. Když jsem se ptal na příčiny, jeden z Italů to vyjádřil lapidárně: „Vatikán je blízko“ - mínil tím sílu protitlaku proti aktivitám či názorům, které se nesnášejí s oficiální linií. Zatímco „dále od Vatikánu“ lze patrně něco skrýt a něco ignorovat, „blízko“ není patrně leckdy jiná cesta než vymezení se.

Prezentace španělských účastníků

Ve vztahu k církevním strukturám byly určitým protipólem Italů a Španělů dva mladí účastníci z Maďarska, kteří hovořili o několika stovkách katolických společenství, které se v Maďarsku scházejí. Mělo by se ovšem jednat vesměs o aktivity v rámci farností. O „eucharistii bez kněze“ nebylo řeči, maďarská účastnice mi řekla přímo: já kněze na liturgii chci. I jiné signály svědčí, že maďarská síť se pohybuje na konzervativnější půdě, než by účast zástupců na setkání základních skupin nasvědčovala.

Také v německy mluvících zemí se naopak - dle mého dojmu - častěji hledá kompromis. Jsou zde i výjimky - Mnichovská skupina asi 15 lidí nazvaná „Theologisches Forum“ se schází každý páteční večer nad texty Písma a přemýšlí, jak je nejlépe vyjádřit v liturgii, kterou následně slaví v neděli. Jedná se o liturgii bez ordinovaného služebníka (dříve měli kněze, nyní ho nemají), která patrně nabývá méně tradičních a více uměleckých forem - liturgický tanec, umělecké vyjádření výtvarnými díly typu labyrint atd. Svou liturgii považují za eucharistickou. Nejprve usedají ke stolu ke společné hostině, poté diskutují o textech či jejich význam zmíněným bohatým způsobem vyjadřují. Členka této skupiny mi sama řekla, že si navzájem rozumějí, ale příchozí zvenku by měl patrně s porozuměním obtíž.

Skupina ze Schwechatu se naopak považuje - dle svého vyjádření - integrovaná do farnosti. Poněkud jinou liturgickou a věcnou polohu vyjadřovala skupina „Akkonplatz“ ve Vídni, která setkání hostila: v 9:00 zde začíná v kapli - mimochodem komuniálně uspořádané - farnostní liturgie slova. Kromě toho ale slaví „komunita Akkonplatz“ v sobotu „svou“ liturgii, které někdy předsedá penzionovaný kněz, který s členy komunity byl dlouhodobě v minulosti, jindy se liturgie koná bez kněze. Formálně jsou ovšem všechny liturgie farní, navíc v sobotu a v neděli jsou liturgie stejné. Zakladatel komunity a poté první farář Hans Fischer je dnes moderátorem a členem „řídicího týmu“ farnosti a nečiní mu prý obtíž podřídit se vůli většiny. Uplatňuje se zde určitá dualita farnost - základní skupina. Členové základní skupiny zajišťují provoz farnosti podle modelu „týmu“, kdy de facto řídící osobou farnosti je placená pastorační asistentka se třemi spolupracovníky (ovšem rovněž formálně pověřenými arcibiskupským dekretem) a dalšími dobrovolnými službami. Myšlenka takového týmu jako řídícího orgánu farnosti není ve Vídni vůbec ojedinělá, poprvé ji měla vyzkoušet farnost Rodaun, znovu ve vazbě na „základní skupinu“ s podobnou dvojkolejností, jako je tomu na Akkonplatz.

Vlastní identita základních skupin ve vztahu k farnostem je otázkou i pro některé skupiny samotné. Dvě účastnice z vídeňské základní skupiny Endresstrasse se navzájem neshodly v tom, zda jsou či nejsou součástí farnosti, zda skupina má či nemá nějakou samostatnou církevní identitu.

Zástupce jedné ze skupin z Ženevy hovořil o tom, že jejich skupina se schází jedenkrát měsíčně. Po některé z nich je to jediný kontakt s křesťanským společenstvím, jiní docházejí i do farnosti. Slaví liturgii slova s tím, že oni i jim podobní si „zvykají, že bohoslužba slova musí stačit“. Toto má prý výhodu, že se „dobře stírají rozdíly mezi muži a ženami“.

Mám-li hledat převažující charakteristiky různých skupin, s jejichž zástupci jsem ve Vídni mluvil, zde jsou: intenzivní vztah k Písmu, intenzivní zájem o žití svého křesťanství v místím základním společenství, (přes výhrady) realizovaný zájem o vyjádření svého křesťanství liturgií, nasazení v sociální nebo jiné službě. Věřím, že toto jsou fundamenty, na kterých lze vyřešit i možná největší obtíž, vznášející se v celém prostoru základních skupin: jak být v jednotě s církví tak, aby taková jednota byla samozřejmá a srozumitelná nejen samotným členům základních skupin. Mnoho základních společenství, které byly v sedmdesátých letech plné energie, jsou dnes historií. Možná budou za nedlouhý čas historií i některá společenství, jejichž členové se účastnili vídeňského setkání. Nicméně jsou pro mnohé povzbuzením. V případech, kdy to nelze jinak, jsou nefarnostní cesty života církve katolíků nejen možností, ale někdy a pro některé i nutností, aby mohli zůstat křesťany.

Foto autor.

Krácená verze podle:
www.rkckomunio.cz