Včera odpoledne opustila pozemský svět jedna z výrazných osobností české katolické církve, pan Václav Vaško. Ve věku 88 let tak odešel velký pamětník, svědek a kronikář pronásledování katolické církve v Československu. Odešel muž, kterého nezlomily komunistické žaláře a uranové doly, ani následná dlouholetá šikana a vynucené rozdělení jeho rodiny, a který až do konce života žil a pracoval pro Boha a Církev.

Václav Vaško prošel dlouhou vazbou, uranovými doly a nejtvrdšími komunistickými věznicemi, i přesto ale nepřestal být věrný Bohu a církvi, pro oboje i nadále pracoval veřejně i v podzemí. Za svůj životní úkol si vzal uchovat a zdokumentovat život katolíků v době totality, dát na vědomí své i cizí vzpomínky na časy věznění a útlaku, na dobu totality. A nutno říci, že uspěl. 

Jeho dvoudílná Neumlčená, čtyřdílný Dům na skále (čtvrtý díl už bohužel nedokončil) či Likvidace řeckokatolické církve nám přibližují a vykreslují doby, kterou si už ani většina z nás neumí představit, doby, kdy být slušným a věřícím člověkem znamenalo riskovat život. A samozřejmě nesmíme zapomenout na jeho autobiografii, kterou vydal pod jménem Ne vším jsem byl rád, v níž poutavým způsobem přibližuje svůj život kráčející napříč dvěma totalitami a ukazuje, jakým způsobem v nich byl napadán, ničen a pokrucován charakter lidí a jak se s tím dalo i nedalo bojovat.

Když jsem pročítal rozhovor, který Vaško poskytl v roce 2005 portálu Víra.cz, našel jsem tam i otázku, jak se má člověk vyrovnat s dnešním konzumním způsobem života a individualismem. Vaško odpověděl: Nenechat se zvábit nepřeběrnými nabídkami, nemusím přece všechno mít, ani já ani mé děti nebo vnuci. S tím je ale třeba se prát, neboť pokušení je velké. Není třeba být za každou cenu "in". A co proti individualismu? Pěstovat rodinný život a společenství rodin, s kterými si rozumíme. A nezapomínat na ty, které postihla nějaká katastrofa, nemoci, hlad, ať je to kdekoli na světě. Je to rada člověka, který těmito zásadami žil celý život, v dobách, kdy bylo mnohem těžší je dodržovat, než dnes. A proto si jí važme.