Seznamka
Sebevražda, tedy vědomé ukončení vlastního života, existovala od prvních písemných zmínek u všech národů. Její společenské přijetí však bylo vždy spojeno s eticko-morálními hodnotami dané společnosti. V naší kultuře bylo takové jednání vždy bráno jako nepřijatelné. Při procházení starých kronik velmi často narazíte na zmínky ze 17. a 18. století o sebevrazích, kteří nenašli klid ani po smrti a nemohli byt dáni s ostatními na jeden hřbitov.
Důvodů k sebevraždě je v současnosti celá řada. Nejčastěji to však bývají partnerské nebo osobní vztahy, následované finanční problémy, šikanou a problémy v zaměstnání. Podle sociologů přitom nelze jednoznačně určit profil typického sebevraha, protože ten se odráží od mnoha na sobě nezávislých faktorů. Sebevrahy jsou tak nejen chudí lidé, kteří berou ukončení vlastního života jako únik před věřiteli, tak i bohatí lidé řešící osobní problémy razantním způsobem.
Nepřijatelnost pro křesťanství
Poměrně jednoznačný názor k ukončení vlastního života zaujalo od počátku křesťanství, pro které je sebevražda z několika důvodů nepřijatelná. V překladu 2. dílu katechismu pro dospělé Život z víry se například uvádí argument stvoření, spočívající v principu: život sis nedal, nemáš ani právo si ho vzít. Podle nauky Římskokatolické církve to odporuje nejen principu Boží lásky, ale člověk si i krátí čas, který měl určen ke spáse.
Vědomá a dobrovolná sebevražda není podle katolického učení mravně ospravedlnitelná. „Je to popření lásky k sobě samému, k přirozené touze žít a popření závazku spravedlnosti a lásky vůči bližnímu a vůči společenství,“ uvádí se v katechismu.
Neodepření pohřbu
Na základě nejnovější psychologických poznatků změnila však Katolická církev pastorační praxi. Zatímco v dřívějších dobách byl lidem, kteří si vzali život, odepírán církevní pohřeb, v dnešní době to již podle Nového zákoníku katolické církve (CIC) neplatí. Nedá se totiž prokázat, zda někdo svou sebevraždou skutečně řekl poslední „ne“ vůči sobě samému a vůči Bohu. Církev hřích sebevraždy odsuzuje, nikoliv však člověka, u kterého není jisté, zda vskutku je sebevrahem.
Církev tak podle Života z víry přebírá nejnovější empirické poznatky, že sebevražda stojí na konci vývoje spojeného se sníženou seberegulací a nezvládnutím životní krize spojené s nízkým sebehodnocením. Většina lidí páchající sebevraždu v ní nedokonává svobodný akt, nenachází se v mimořádném stavu, ve kterém vše vyvíjí nátlak k sebevraždě. Proto se nesmí nikomu, kdo si vzal život nebo se o to jen pokusil, připisovat plná zodpovědnost za jeho čin. Mnohdy je to apelem na okolí a zoufalým voláním o pozornost.
Sebevraždy častěji páchají muži
V letech 2001 - 2005 odešlo podle otevřené encyklopedie Wikipedie dobrovolně z tohoto světa 8023 lidí, což pro srovnání o tisíc osob více jak obětí autonehod. Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá.
Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži.
Sebevraždy jsou excitovaným stavem
Poslední psychologické poznatky poukazují na fakt, že okamžiky před sebevraždou často bývají excitovaným stavem uvádějící člověka mimo vědomí, kdy je schopen rozlišovat dobro a zlo. Tento závěr například doporučila zohlednit americká psychiatrická společnost v doporučeních pro policejní vyjednávače, kteří se mají více soustředit na osobní prožitky potencionálního sebevraha než na faktické důsledky jeho činu.
Foto: Sxc.hu; Édouard Manet - Sebevražda (commons.wikimedia.org)
