Na rozdíl pestrého liturgického i mimoliturgického „světa“ Vánoc a Velikonoc jsou Svatodušní svátky tak trochu popelkou. Nic vynímečného se v liturgii ani v lidových zvycích v podstatě neděje.

Reforma římskokatolické liturgie v návaznosti na 2. vatikánský koncil zvýraznila a ozřejmila Svatodušní svátky tím, že je postavila na závěr velikonoční doby jako vrchol našeho sedmitýdenního liturgického rozjímání nad Ježíšovým vzkříšením. Jinak řečeno: nejzávažnější doba liturgického roku začíná popeleční středou a končí slavností seslání Ducha svatého a jejím středem je velikonoční triduum, slavení Ježíšovy smrti a vzkříšení, které jakoby ozařuje čtyřicetidenní postní dobu, která předchází, a sedm týdnů velikonoční doby, které následují. Seslání Ducha svatého tak není jen jakýmsi izolovaným „svátkem mezi svátky“, který by připomenul jak židovský svátek Letnic tak událost, která se v onen svátek kdysi stala v Jeruzalémě a o níž mluví Skutky apoštolů. Seslání Ducha svatého je uspořádáním liturgického roku prezentováno jako výsledek velikonoční události, plod Velikonoc, který je určen k tomu, aby z něj křesťané dále žili. To mohlo přispět k lepšímu chápání Ducha svatého tak, aby byl chápán jako dar pro ty, kdo přijali ve křtu nový život, život vzkříšeného Ježíše, a nebyl viděn jen jako nějaká nepovinná či exklusivní výbava pro některé „křesťanské specialisty“. Nebo ještě jinak: liturgie nám napovídá, že ten, který zemřel a vstal z mrtvých, jehož viděla řada svědků, odešel k Otci, ale působí ve světě dál a to mocí a silou seslaného Ducha svatého.

Starozákonní víra stála především na slovech, která Bůh mluvil, ať už to byla přímo Hospodinova slova, nebo slova vyvolených osob, tlumočící Boží slovo, jako byli Mojžíš nebo proroci. Nový zákon přichází s novou skutečností: slovo se stává tělem (Jan 1,14). Ježíš už není jen prorokem, který tlumočí Boží slovo. On sám je slovem, které se stává člověkem. Slovem je potom vše co žije, čili co koná i co říká. Slovo se stává v Ježíšově osobě slovem, přítomným v dějinách. Nejde jen o samotnou přítomnost. Je to slovo, které je v Ježíšově životě jaksi existenciálně přeloženo do lidského bytí a lidských dějin. Ukřižováním má být toto slovo umlčeno. Vzkříšení je však navrací živé do dějin, byť ve zcela jiné podobě. Ovšem Ježíšovo nanebevstoupení opět oddaluje toto živé slovo z lidských dějin ne sice do stínu smrti jako ukřižování, ale do nebeských výšin, které jsou povýšeny nad lidskou pomíjivost a nedostatečnost. Ale seslání Ducha svatého opět živé Boží slovo v lidských dějinách zpřítomňuje. Perikopa ze Skutků apoštolských (Sk 2,1-11), která ke slavnosti Seslání Ducha svatého neodlučně patří, ukazuje výrazně na působnost Slova skrze Ducha: ti, kdo jsou svědky seslání Ducha konstatují, že nejen slyší, ale také rozumí. A ti, kdo „mluví o velkých skutcích Božích“ (Sk 2,11), mluví tak, že je jim rozuměno. K apoštolům se přidávají pod vlivem tohoto dění první věřící v Krista - Spasitele a sami se také stávají příjemci tohoto Ducha (Sk 2,38). Tak to dále pokračuje v dějinách. Boží slovo - Kristus je přítomné a působivé v lidských generacích mocí seslaného Ducha svatého.

I když nemají křesťané na Ducha svatého monopol - vždyť „Duch vane, kde chce“ (Jan 3,8) -, je křesťan jako jednotlivec i církev jako společenství křesťanů „chrámem Ducha“ (1Kor 3,16), dnes bychom možná řekli „prostorem působení Ducha svatého.“ Je to ale někde znát? Řadu lidí fascinují věci mimořádné a také řada křesťanů se domnívá, že nejpádnější manifestací Ducha by byly mimořádné, v podstatě zázračné činy. Ano, nápadná charismata jsou určitými význačnými manifestacemi působení Ducha svatého. Ale podívejme se ještě jinak. Duch svatý stojí u kořene víry každého křesťana (1Kor 12,3). A tak je namístě vidět jako velkou manifestaci Ducha každé obrácení, tedy výsledek misie. Právě nám, Evropanům, může být prospěšné připomenout si rozvoj křesťanství v uplynulém století v oblastech mimo Evropu. Ve dvacátém století se zvýšil počet katolíků v USA více než pětkrát, v Austrálii a Latinské Americe osmkrát, v Asii byl růst desetinásobný a v Africe třiašedesátinásobný. Tedy právě v zemích, které nedisponovaly ani finančními zdroji, ani armádami vzdělanců, ani nemodernějšími prostředky komunikace jsou přírůstky největší. Je tedy zřejmé, že Duch svatý na bohatství a techniku vázán není. Jeho působení je vázáno na osoby, na lidi. Od křesťanů se tedy očekává, že budou jeho působení vyhledávat a že s ním budou spolupůsobit. Lze říci, že je to pro nás, křesťany, zcela jedinečný úkol: Ježíš v nás chce mocí a silou svého Ducha mluvit i jednat, aniž tím vyřadí nebo popře naši lidskou stránku.

P. Doc.Ing. Aleš Opatrný Th.D. je vedoucím katedry pastorálních oborů na KTF UK

Titulek redakční