Pozornost v poslední době vyvolala studie Dany Hamplové: „Čemu Češi věří; dimenze soudobé české religiozity“. Pro křesťany je pozoruhodné, jaké otázky si ohledně náboženství a církví vůbec kladou lidé „zvenku“. V daném případě socioložka, v návaznosti na předchozí výzkumy, mapující situaci od roku 1990.

Dana Hamplová vystudovala sociologii a bohemistiku na Filozofické fakultě UK v Praze, kde rovněž získala titul Ph.D. Ze sociologie. V současnosti pracuje jako vědecký pracovník v Sociologickém ústavu AV ČR. V letech 2002–2004 pracovala na univerzitě v německém Bambergu a od roku 2006 spolupůsobí na kanadské Mc Gill University. Věnuje se srovnávacímu výzkumu, a to především problematice demografického chování, sociální stratifikaci a sociologii náboženství.

1. Předpřevratová a dnešní náboženská scéna

Na první pohled nás zaujme fascinace rozmachem esoteriky, okultna, pověrčivosti. Je otázkou, zda se to vše vyrojilo jak houby po dešti. Mohlo by se zdát, že ano. Ovšem nezávislých, otevřených průzkumů, anket a studií před rokem 1989 prakticky nebylo, mimo některé publikace pojaté účelově nebo ostře ideologicky. Onen protiklad v hodnocení „předtím a potom“ však je také zavádějící, byť rozhlédneme-li se, všelijaké pověrečnosti kolem sebe (nebo i v sobě!) najdeme habaděj. Byli jsme před převratem nepopsanou, „čistou tabulí“? Byli jsme jen ostře černobílí, buď jednoznační křesťané, nebo výlučně ateisté?

Sotva. Vždyť již před převratem kulminoval módní zájem o „parajevy“. Kouzelný byl bolševický exministr školství František Kahuda, kdysi předseda Jednoty československých matematiků a fyziků. V 80. letech kočoval po republice, coby velký modernista s „přednáškami“, svou vizí „mentionů“, částic myšlení a demonstracemi „mentální energie“, což působilo dosti komicky. Mělo to být jakési předpřevratové „esoterické šou“. Kahuda dokonce založil tzv. „Psychoenergetickou společnost“. V době nedávné najdeme přímou analogii v pošetilostech exministra obrany Antonín Baudyše. Ostatně již v 70. letech byly v módě tzv. Kondiciogramy, aneb „Jáchyme, hoď ho do stroje“. I tehdy se váhalo, kterou vykročit nohou, zaklepalo se do dřeva, co bylo řečeno, nosily se magnetické náramky, amulety, pořizovaly kameny s tajemnou mocí, mnozí si nenechali překřížit cestu černou kočkou, nepodávaly se ruce křížem, klelo se a volalo všechny svaté. V 80. letech nastal enormní nárůst příznivců jógy, buddhismu, makrobiotiky i módního vegetariánství s religiózním podtextem. A kdo chtěl, také si svou kartářku, tuláka po hvězdách, věštce, uzdravovatele, či hadače z ruky našel. Tajně se překládaly, přepisovaly, rozmnožovaly a půjčovaly publikace popisující přechod mezi životem-smrtí a životem jiné dimenze (pověstný tunel, setkání se zemřelými). Věcně byl popsán tehdy i v naší odborné literatuře tzv. „Lazarův syndrom“, např. Na případu lodníka, který byl udeřen kotvou do hlavy a atypického stavu, který prožíval. všechny zmíněné jevy a všelijaké až okultní praktiky včetně spiritismu byly populární. Šedá zóna všelijakého „nábožna“ byla již tehdy široká.

V čem se pak liší okultní praktiky tehdy a dnes? Je to věc kvetoucího byznysu, nepostižitelných hochštaplerů, podprahových eskamotérů. Jejich rozkvět a ohlas ve společnosti je dán především úlohou médií. Většina „své cti dbalých“ tiskovin i rozhlasových stanic, dává pravidelně prostor kartářkám, hvězdopravcům, věštcům. Spíše než jako nezávazné legrácky jsou čím dál víc přijímáni jako autority, nebezpečně zasahující do lidské psychiky, jimž je nutno se podřizovat. Dochází až i k nebezpečné manipulaci lidmi a jejich osudem. Jen jako ilustraci uveďme planetářku na velice frekventované radiostanici, která vnutila tazatelce představu, že když dotyčná letos přijde do jiného stavu, dítě jí zemře. Tyto věci jsou již na pokraji trestní odpovědnosti.

Hieronymus Bosch: Zahrada rajských potěšení

2. Úzký úhel pohledu studie; vztah k církvi (o Bohu nemluvě) před převratem a po něm

Ten rozdíl není nikterak veliký. Studie se ve srovnání neorientuje. V tradiční církvi se dnes také setkáme s lidmi, kteří za celý život byli v kostele dvakrát a přitom tam ani jednou nepřišli, nýbrž byli přineseni. Poprvé v povijanu a podruhé v rakvi. A pozůstalí si dnes ani nemuseli být jisti, ke které církvi zemřelý i oni patří. Jiní přicházejí do kostela pravidelně, občas nebo zřídka. Na životě farnosti se podílejí, nebo se vezou, přispívají finančně, nebo sotva (veškerý provoz farnosti a církve si hradí sami ze svého, stát přispívá jen na platy kazatelů a památky).

Počet členů církve před dvaceti lety a dnes sice klesá, leč dle předchozího trendu. Nejtvrdší zlom pravda nastal v 50. letech. Vše nebylo jen dílem komunistů. Područí církevních tajemníků, nesvoboda a zlá i záludná šikana, estébácké manýry, to ano. Leč u mnohých křesťanů vztah k církvi byl již tehdy rozeklán, formální, povrchní, pokrytecký, zvykový, rodový. V zesvětštělém prostředí mnozí neobstáli.

U mužů pak dvouletá vojenská služba, poté obava o kariéru, postavení ve společnosti, uplatnění. To vše učinilo své. Vytrvali ti, kterým „Kristus za škody stojí“, uchovali si něco ryzí víry a někteří ji i předávali dál. Jistě, ve zlomové době posledních let našli někteří ústranní, či zdánlivě ztracení cestu zpět. Dobrým postřehem je úloha žen, které častěji obstály, byť i ony žily v jiných podmínkách než dříve a mužům hodně pomalu docházelo, že výlučnou doménou jejich žen už nemůže být „kostel, kuchyň, postel“.

Podstatným rozdílem byla pro církev náhle možnost přístupu do médií, armády, věznic, diakonie (charita), publikační činnost aj.; pokud někdo s tím spojil nereálná očekávání, rychle jej to snad přešlo. Zařazení Otčenáše na Letné mělo jen kouzlo přítomné chvíle. Nejvážnějším omylem (a článek z něj mj. vychází), je řídit se sčítáním lidu, pokud jde o počty. Český statistický úřad ve skutečnosti může ze sčítání lidu odvodit jen sympatie k církvi, nikoli členství v ní.  Ani otázka tak nebývá položena, nýbrž např. Po „vyznání“, které může být tradicí dané, může jich být pro jednu církev i víc. Navíc členství v církvi je pro někoho intimní věc a nemá potřebu, ani chuť to deklarovat do úředních lejster.

Kdo nahlédne do původní, obsáhlé studie Dany Hamplové, vidí, že, zřejmě navazuje na zdařilé a důkladně doložené práce Jana Váně a Martina Kreidla, dovedené do roku 2001. Nemýlím-li se, autorka nepracovala s českým časopisem Dingir a citován není ani ze svých kompendií posledních let PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. Je zřejmé, že se v tematice chce orientovat na základě zahraničních autorů, které velice často cituje a snaží se jejich metodologii a frazeoloii přejímat.

V českém prostředí se snaží přiblížit spíše atmosféře tří největších církví, a to se střídavým úspěchem. Další církve a seskupení jsou více méně mimo její zorné pole. Otázkou je také výběr anketní korespondence, totiž jakým způsobem jsou respondenti vybíráni a nakolik jsou typičtí pro široce rozrůzněné spektrum církví. Fenoménu osobní, křesťanské víry v Boha a vztahu k Bibli nebývá obvykle věnována patřičná pozornost. Jako víra v tradiční náboženské představy ve zmíněné práci jsou preferovány „víra v nebe, peklo nebo zázraky“. V předchozích výzkumech byl přeci jen širší záběr: „Dotazování na důležitost náboženství v životě respondenta, členství v církvích nebo náboženských organizacích, množství času věnovaného církvi, snaha o rozlišování dobra a zla, identifikace s vyznáním současnosti i minulosti, frekvence návštěv bohoslužeb ve dvanácti letech a v dospělosti, vztah k Bibli, vztah k obřadům, osobní pocit víry.

Celkově vzato je třeba zmíněnou studii o religiozitě u nás ocenit, stejně i předchozí pokusy daným směrem.

 

Dana Hamplová: Čemu Češi věří; dimenze soudobé české religiozity, Sociologický časopis 4/2008

Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem, publikuje v církevním i denním tisku