Popřevratové milníky nám jsou vsugerovány tento měsíc víc než intenzivně. Každou chvíli je možno hledět v televizi na nějaký dokumentární film. Konfrontací před a těsně po. Méně už poté. Vybledlo nám přitom především to, co nechceme vnímat. Působení takových školení na veřejnost může být až (hrozné slovo) kontraproduktivní. A média se budou do konce roku ještě činit.

V Německu vyšla svého času nesmírně zajímavá publikace, týkající se fašistické éry a života církví v ní. Sbírka materiálů všech církví bez rozdílu. Nebylo takové, o níž by bylo možno říci, že si zle nezadala. Ba i v „dobré víře“. Hitler byl přece pro pořádek, rodinu, vegetarián, nekouřil a vůči ženám, zdálo se, byl uměřený. Možná se dodnes nerado mnohde v německy mluvících zemích slyší, že Dietrich Bonhoeffer byl požehnaný vlastizrádce; že bylo správné zradit svou vlast. Zadali si stejně jak liberálové, tak křesťané, blízcí Evangelické alianci. Nejen katolíci římští, nýbrž i evangelíci. A při zvěstování evangelia se raději nikde výslovně nezdůrazňovalo, že náš Spasitel, Ježíš Kristus, byl docela normální Žid.

Právě v Německu se museli vyrovnávat s demilitarizací i zbavováním se nacistické ideologie, jež ve většině obyvatelstva byla hluboce usazena. Šlo jim to ztuha, ale přece. Rovněž po pádu NDR, nebylo oproštění se od komunistického dědictví - a dodnes není - tak snadné, jak by se snad čekalo. Rámcově se „východní Němci“ sice mohli opřít o západní část silného německého soustátí, ale vyrovnávali se s obdobnými těžkostmi jako my. I církve. Zejména s dědictvím sesterské StB - Stasi. Pronikla do církve hloub, než bychom asi čekali. Oproti nám došlo hned z kraje k tomu, že byly otevřeny seznamy jejích spolupracovníků. A svět se nezbořil, byť mnohým nebylo určitě lehko.

Církve u nás tuto věc nahlíží většinou jako ryze interní záležitost. Vůči širší veřejnosti přispěla Českobratrská církev evangelická k vydání titulu „ČCE v agenturním rozpracování StB“ (Peter Dimuš 2004). Pokud je nám známo, co se konkrétní církve týče, je to zpracování jediné. Zarážející je, že nevyšly obsáhlejší publikace, které by propracovaly spolupráci „Křesťanské mírové konference“, stejně jako „Sdružení katolických duchovních ČSR Pacem in Terris" s StB. Dnes je navíc materiál, který se jich týká, neskonale bohatší, než před lety. Církve vydaly většinou vůči veřejnosti nanejvýš nějaké uměřené memorandum. Ve směru ke svým pracovníkům obvykle také výzvu, aby se dotyční ozvali na příslušném grémiu. Nechtějme zlehčovat, co se dálo v šeru zpovědnic, či mezi nimi a církevním vedením. Obvykle nebylo ani povinností se takto přihlásit. A cokoli sdělit veřejně, byť jen v rámci církve, to se až na mimořádné výjimky, nestalo. Také ekumena tvrdí basu, sotva si lze vzpomenout, že by např. Ekumenická rada církví v ČR vydala alespoň prohlášení, jak se stydí za své úsluhy komunistickému režimu, mnohé akce, konference s patolízalskými projevy, nemluvě o donášení spolupracovníků Státní bezpečnosti.

Závěrem: pokud jde o konkrétní osoby, spolupracující osoby s StB v církvích (8 až 12%?), ty se nikterak neozvaly, až na několik výjimek. Pomiňme z nich ty, kteří si nejsou vědomi selhání či hříchu. Základním problémem je skutečně to, že podpisem spolupráce s StB, svými úsluhami, se necítí vinni. Ponechme stranou, jak moc a zda vůbec konkrétním lidem ublížili, nebo dokonce pomohli, jak někteří tvrdí. Nakolik bylo možno ošálit STB, svést na špatnou stopu, ba dokonce někomu pomoci, to ponechme radši stranou. Popřevratově hleděno, ty stopy zavál čas.

Jan Kašper je evangelickým farářem v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku