Seznamka
Moje cesta se s CČSH několikrát proťala. První – a nejvýznamnější – setkání znamenala moje babička, krásná a moudrá paní, dobrý duch mého prvního dětství.Trávila se mnou čas, který mi nemohla věnovat zaměstnaná máma. Ušetřila mě předškolních zařízení a stihla mi i předat určité hodnoty. Bohužel, odešla nám příliš brzy. Zbylo po ní pár památek, mimo jiné i zpěvník Karla Farského. V pěti, šesti letech jsem samozřejmě nevnímala, že babička se coby mladá nastávající učitelka rozešla s ŘKC. A i kdyby, vyšlo by to nastejno. Vždyť to byla právě ona, kdo se se mnou denně modlil a vyprávěl mi o Pánu Ježíši. A když jsem byla „moc hodná“, vzala mě sebou na nedělní bohoslužbu do plzeňského sboru Karla Farského. V létě v Nezvěsticích s největší samozřejmostí ovšem do katolického kostela, neboť s ŘKC už neměla problém – dokonale ji smířil totalitní režim. Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že to dříve nevypadalo ani zdaleka tak idylicky. Podepsalo se to i na trochu zmatené výchově maminky a jejích sester. Maminka slýchala doma výrazy typu „jezoviti, bazilišci, koniášové“. K tomu bezmezné nadšení pro pokrok a národní myšlenku, největším svátkem roku byl 28. říjen a křesťanská víra se nakonec rozlila do ztracena..
Na počátku babiččina „osvícení“ byl konflikt s katechetou, pohledná studentka se mu zalíbila až příliš moc. Ve „vlastenecké a pokrokové“ učitelské rodině to znamenalo vpravdě nosnou motivaci ke konverzi! A já mám takové „neekumenické“ zdání, že ne nepodobnou motivaci měl i samotný Karel Farský, samozřejmě v širších historických i psychologických souvislostech.
Kněz, který mě uvedl do svátostného života, charakterizoval pohnutky „otců zakladatelů “Církve československé jednou větou – kněží, kteří se chtěli oženit. Nicméně problém byl asi poněkud hlubší: Katastrofa 1. světové války, zhroucení všech dřívějších hodnot – zánik těch zdánlivých a otřesení skutečných; nebezpečná iluzí ráje, který si mohou vytvořit sami lidé. Výraz „moderní doba“ se stal jakýmsi zaklínadlem. Přitom obsahoval i paradox, touhu po návratu ke kořenům. Proto po vzniku nové církve došlo k oddělení pravoslavného směru (Matěj Pavlík, pozdější biskup Gorazd, toužil po „obnovené církvi cyrilometodějské“) Nakonec zvítězil liberální směr Karla Farského. Natolik liberální, že se už vlastně nejednalo o křesťanskou církev, nýbrž o společnost blížící se nejspíš unitářům. V babiččině zpěvníku je shrnuta tehdejší věrouka. S křesťanstvím souvisí opravdu jen volně – Ježíš přišel na svět „způsobem všelidským“, Božím synem se nazýval „symbolicky“, z mrtvých nevstal („to přece není možné“), ale jeho učení žilo nadále, nezemřelo s ním. Jediný článek víry je víra v Boha – a i ta je relativní. Nemá smysl to tady rozebírat, původní věrouka tvořila neuvěřitelný mix křesťanských, parakřesťanských, filozofických a historických proudů, se silným národnostním akcentem. Evangelický teolog J. L. Hromádka se vyjádřil jednoznačně: „…směs pantheismu, pozitivizmu, historismu, symbolismu. Pouze křesťanský princip zaniká“.
Listuji zpěvníkem, „vykuchané“ a přetvořené texty mešních písní mi připadají někdy až komické, silný národnostní akcent je mi bytostně cizí, nadšení pro pokrok ve mně budí smutný soucit. Historik Pekař (známý svým realistickým hodnocením husitské doby) odhadl jádro věci: “…liberálnost…neznamená pokrok…ona musí ohroziti existenci nové církve od počátku…“
Naštěstí se nová církev postupně vyvíjela. Proto přežila „námluvy“ komunistického režimu, i když jen o vlásek. Od r. 1953 vznikala koncepce nové teologie a věrouky, církev se postupně profilovala a nakonec svůj boj o vlastní identitu vyhrála. Tento vývoj byl završen v roce 1971, navzdory normalizaci, která přervala slibně se rozvíjející diskuse a aktivity, především práci s mládeží. Tehdy VI. sněm sjednotil věroučnou problematiku a položil základy teologii. Nalezl i identitu církve, což se odrazilo i v novém názvu: Církev československá husitská. Základ její teologie tvoří totiž Písmo svaté, Nicejsko-cařihradské vyznání víry a Čtyři pražské artikuly. Právě ty byly úhelným kamenem umírněných husitů, kteří se nepřestali považovat za součást římské církve.
Nejsem teoložka, nevím, zda se vyjádřím dost korektně: CČSH je spíš reformovanou církví, vycházející z ŘKC, má k ní rozhodně blíž než k protestantismu. Samozřejmě, nemá apoštolskou posloupnost a tedy ani ne v pravém slova smyslu svátost kněžství. Proto mě jako katoličku neirituje její biskupka, protože se o biskupské svěcení vlastně nejedná a ani jednat nemůže. Mohu si jí vážit jako vzdělané teoložky. Že je rozvedená, to je pro ni jistě osobně nesnadné, ale necítím to jako pohoršující – kdo nežije v celibátu, ten má vždy (bohužel!) určitou pravděpodobnost, že se mu vztah nevydaří.To se týká i stálých jáhnů ŘKC. Riskuji, že budu obviněna z neekumenického smýšlení, nicméně si dovolím tuto formulaci: CČSH považuji především za společenství, které může oslovit „plaše zbožné“ a usnadnit jim jejich hledání. Myslím, že právě v tom je její velká šance. Protože má za sebou cestu, která připomíná osobní hledání a nalézání víry konvertitů, tedy i to moje – napřed představa osobního Boha, potom jeho lásky, která se projevila vtěleným Slovem. A už jsme u Trojjediného Boha…
Když jsem se přistěhovali do Prahy, bydleli jsme ve Vršovicích, kde je významný sbor CČSH, se zajímavou funkcionalistickou budovou, jejíž součástí je pietní kolumbárium. Bylo to v nejdusnějších normalizačních letech, v době, která nepřála mému hledání křesťanských kořenů. Tehdy se mi zdálo, že symbolem nejen této církve, ale křesťanské víry u nás, je právě to kolumbárium. Děkuji Bohu, že není! A CČSH přeji všechno dobré.
