Arcibiskup PhDr. Miloslav kardinál Vlk končí ve funkci pražského arcibiskupa a stává se emeritním biskupem pražské arcidiecéze. Po patřičném šetření mezi českými biskupy a dále mezi kněžími a směrodatnými laiky pražské arcidiecéze a po předání jeho výsledků nunciem do Říma Kongregace pro biskupy, konkrétně kardinál Joachim Meisner po konzultacích se Státním sekretariátem připraví a papež (po případném osobním iniciativním vstupu v kterékoli předchozí etapě) podepíše jmenovací dekret nového pražského arcibiskupa.


Především je nutno říct, že očekávání veřejnosti reprezentované většinou novinářů, ať už jsou konkretizována v naděje nebo v obavy, jsou přehnaná. Je nutno připomenout, že jde především o nejvyššího představitele jedné z osmi římskokatolických diecézí na území České republiky, která zahrnuje kromě Prahy, kde má zřejmě většinu příslušníků, oblast středních Čech, která se nepokrývá se středočeským krajem a sahá ve východo-západním směru od okolí Rakovníka po Kolín a ve směru severo-jižním od Podřipska po Benešov a Vlašim. Tato lokální církev je označována jako arcidiecéze, protože její představený má titul arcibiskupa metropolity Čech a je představeným biskupů na historickém území Čech, jež také protínají hranice dnešních krajů, zejména v oblasti Vysočiny. Biskupové diecézí se sídly v Litoměřicích, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Plzni jsou v tomto smyslu jeho sufragány. Pražská arcidiecéze spolu s těmito čtyřmi dalšími diecézemi tvoří Českou církevní provincii. Na území naší republiky je ještě Moravská církevní provincie se třemi diecézemi. Titul primase českého je pouze historický a dekorativní a nevyjadřuje žádnou funkci či pravomoc. Je to tradiční označení arcibiskupů sídel v nichž byli korunováni králové.


Nejvyšším představitelem Římskokatolické církve na území ČR je předseda České biskupské konference volený biskupy, kteří jsou jejími členy a potvrzovaný papežem. Od obnovy biskupského sboru na přelomu 80. a 90. let minulého století se v této funkci vystřídali pražský a olomoucký arcibiskup, ale funkce není na jejich pozici metropolitů teoreticky nijak vázána. V současnosti (od r. 2000) je jím arcibiskup Jan Graubner. Pražský arcibiskup bývá obvykle brzy po svém nastolení jmenován kardinálem. Papež k tomu není nijak vázán, je to jen jeho rozhodnutí, ale kardinálská funkce je tradičně svázána s některými biskupskými stolci a pražský k nim patří. Tato tradice začala Bedřichem Josefem kardinálem Schwarzenbergem, který byl ve funkci v Praze v létech 1849 – 1885, ale má dvě výjimky: krátkodobě ve válečných letech působivšího arcibiskupa Pavla Huyna (1916 – 1919) a hned následujícího Františka Kordače (1919 – 1931). Kardinálská funkce nemá přímý vztah k českému církevnímu prostoru a má celocírkevní charakter, např. v tom, že kardinálové mladší 80 let volí nového papeže. Ačkoli kardinálský titul a předpokládaný vliv přitahuje mediální pozornost, příliš se nepřipomíná, že v Česku (a v Itálii) pobývá jezuita Tomáš Špidlík (*1919) jmenovaný za kardinála r. 2003 (aniž by, jak je obvyklé, přijal biskupské svěcení).


Autorita pražského arcibiskupa je neformální. Často právě on je dotazován na stanoviska Římskokatolické církve. Vzhledem k působení v hlavním městě má snadný přístup k politikům a může být neoficiálním vyjednavačem mezi svou církví (nepřímo i ostatními církvemi) a státem. Je proto důležité k jakému názorovému proudu bude příští arcibiskup patřit, jaké lidské vlastnosti bude mít, jaké politické sympatie a antipatie ho budou doprovázet. Jistě sehraje spolu s předsedou ČBK (a v budoucnu jím může být) významnou roli v dalším řešení otevřených případů mezi církví a státem. Patří k nim otázka vlastnictví (a správy) pražského dómu svatého Víta, Vojtěcha a Václava tradičně označovaného jako svatovítská katedrála (včetně množství nemovitostí na Pražském hradě v jejím okolí). Kardinál Vlk právem poukazoval na to, že jde o kostel a je přirozené, aby kostel spravovala církev, konkrétně Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze. Příznivci státního vlastnictví poukazují na státní význam budovy, na hroby českých králů a na české korunovační klenoty tam uložené. Někteří možní nástupci nynějšího arcibiskupa by pravděpodobně byli vůči státnímu nároku na celý komplex budov vstřícnější.


Další otázkou je tzv. financování církví, prakticky jde o pokryti nákladů na mzdy duchovních. Kdysi církev byla schopna pokrývat celý svůj rozpočet včetně mzdové složky z výnosů ze svého zejména pozemkového majetku. To postupně omezily reformy již panovníka Josefa II. A pak za první Československé republiky pozemková reforma r. 1919. Republika této církvi kompenzovala vzniklou újmu tím, že většině kněží byla vyplácena tak řečená kongrua (plat na úrovni středoškolského profesora na základě výuky náboženství na školách). To pod jinými názvy pokračuje i po II. světové válce. Stát se v tomto smyslu zákonem (poslední je několikrát novelizovaný zákon 218/1949) zavázal k trvalému poskytování této částky. Pravicová koaliční vláda Mirka Topolánka nabídla po dlouhém jednání odborných skupin o různých i jiných modelech nové řešení: odblokování církevního majetku, který tč. spravují obce, ale nemohou s ním volně nakládat. S pozemky by obce mohly bez omezení obchodovat a Římskokatolická církev (a proporčně i ostatní církve a ostatní náboženské společnosti) by obdržela od státu částku peněz vytvořenou odhadem, která by měla vyjadřovat předpokládanou hodnotu odblokovaného majetku. Církve by tedy i nadále (mluvilo se o dalších šedesáti letech) dostávaly od státu příspěvek, vyšší než doposud, ale ten by se vyčerpal a pak by církve byly ponechány samy sobě. Kardinál Vlk využíval politických kontaktů pro prosazení tohoto modelu, avšak neúspěšně.


Nemusí si to uvědomovat široká veřejnost, ale daleko důležitější, než ryze právní otázky, je celkový dojem široké veřejnosti o Římskokatolické církvi. Jedna postava sama nestačí tento obraz změnit. Důležité je jak vystupují představitelé na nižších patrech: biskupové, kněží, politici, kteří se hlásí k této církvi, další významné osobnosti spojované s touto církví. Bylo by však nanejvýš žádoucí, aby se zřetelněji uplatnila křesťanská podstata této náboženské organizace a do rozumných dimensí se dostaly ryze ekonomické a stranicko-politické zájmy. Jak dokáže budoucí pražský arcibiskup vyložit křesťanskou víru tak, aby to nebyly abstraktní, životu vzdálené fráze? Jak předloží křesťanské etické poselství, aby bylo inspirací a podnětem a ne represí? Jak věrný bude sociálnímu učení církve a nakolik bude podkuřovat mocným ekonomickým a politickým subjektům? Nakolik bude mít odvahu reprezentovat prorocko-kritické poslání Kristovy církve? Jak církev dokáže za jeho působení neodhánět vzdělance, umělce a badatele a nakolik je dokonce podnítí k účasti na novém křesťanském paradigmatu, na budování nové organické a integrální křesťanské kultury ve svobodném světě? To vše jsou otázky, na něž nemáme odpovědi. Ani, kdybychom z tajných zdrojů znali jméno (pokud už je rozhodnuto) nebylo by vše předem jasné. V den zveřejnění jména budeme tušit víc, ale s jistotou budeme vědět, co od obyvatele pražského metropolitního stolce čekat, až se ujme služby a bude ji nějakou dobu vykonávat.

Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice