Knihu známé české socioložky a publicistky na pomezí beletrie a naučné literatury tvoří e-mailová korespondence dvou přítelkyň a vdov ve věku 60 - 64 let. Jedná se o sečtělé, intelektuálně založené ženy v důchodu, které se octly v složité životní fázi, o níž se příliš nemluví. Stanuly na prahu stáří, jsou zároveň dcerami i matkami. Těšily se na "třetí kariéru", že budou mít víc času na své zájmy a rodiny svých dcer. Místo toho zůstaly uzavřeny v bytě bez kontaktů a společenských aktivit, protože pečují o stárnoucí nemohoucí matky. Dvacet čtyři hodin denně čekají, kdy se z vedlejší místnosti ozve zavolání, jsou pod značným psychickým tlakem, i když si to zpočátku nechtějí přiznat, navíc bez podpory, pomoci a uznání ostatních členů rodiny, kteří považují jejich službu za samozřejmost. O stresech s tím spojenými nic netuší ani nechtějí slyšet.

Obě ženy se připojily k e-mailu, aby si mohly vyměňovat zkušenosti a podporovat se aspoň na dálku. Objevují výhody nové komunikace, která jim umožňuje nerušený kontakt a zachování zbytku soukromí. Maminky totiž jejich telefonáty sledují, ptají se, kdo volal a co chtěl, což vedlo k nepříjemným situacím.

Zpočátku neutrální korespondence se brzy stočila na problémy s nemocnými matkami. Helena si postěžovala, že dokud chodila do práce, její matka si vystačila sama a ocenila sebemenší projev pozornosti. Jakmile Helena odešla do důchodu, začala ji hlídat, vyžaduje nepřetržitou pozornost a jedná s ní jako s malým dítětem. "Jsme snad teď obě méněcenné, když jsme v důchodu?" Na nějakou rekreaci nebo zájezd nemůže ani pomyslet, protože matka jí vyčítá, když se jen na chvíli vzdálí z bytu. Bratr odmítá s hlídáním aspoň občas pomoci, tvrdí, že péče o matku je povinností dcery, dokonce jí předhazuje zištné motivy - pobírání matčina důchodu a bydlení v jejím bytě.

Jana dává Heleně různé rady, ale brzy přiznává, že ani ona svou situaci nezvládá. Pracuje jako externí překladatelka pro jednu redakci, v jejím věku to je výjimečná příležitost, navíc i placená. Maminka ji neustále volá, i když většinou nic nechce, dokonce jí vyčítá, že chodí do její části bytu - přitom by si tam bez ní sama neporadila. Jana se nakonec rozhodla na jedno zavolání nereagovat - není přece žádná služka, má také vlastní život. Pak našla matku znečištěnou, reagující agresivně, její pomoci se bránící. Ráno se probudila spokojená, na nic si nevzpomínala, zatímco Jana je nevyspalá, vyčerpaná, plná výčitek a odporu k sobě samé.

Helena přiznala, že prožívá totéž, ale až dosud to v sobě dusila a vztah k matce si idealizovala. Nakonec se shodly, že péče o stárnoucího člověka je mnohem těžší než péče o dítě. Dítě roste před očima a potřebuje toho čím dál méně, zatímco stav starého člověka se stále zhoršuje a na konci je smrt.

Tak se dostaly k tématu odlehčovací nebo-li respitní péče, odvozené od slova respirio, což znamená nadechnutí. Tato služba umožňuje pečujícímu občasný odpočinek, únik z nepřetržitého koloběhu a načerpání nových sil.

Na řadu přicházejí další témata spojená se stářím, bezmocí, umíráním a smrtí - euthanázie, paliativní péče, znehodnocování obrazu starších lidí, zkreslování představ o nich a jejich vylučování ze společnosti, tzv. ageismus. Korespondence přechází do filozofující emocionální polemiky doprovázené citáty a odbornými radami z bohatě zásobených knihoven.

Je péče o staré a nemocné lidi vrozená nebo podmíněná kulturou? Co je to vlastně stáří, jaké má hodnoty? Jak se cítí člověk, který sedí celý den v křesle, čeká na jídlo, občas si poslechne rádio nebo se podívá na televizi? Je spokojený nebo tou situací trpí? Jak komunikovat s někým, kdo nevnímá a žije mimo realitu? Jak přijmout změnu nebo úplnou ztrátu osobnosti stárnoucích rodičů? Jak se vyrovnat s jejich rostoucí bezmocí, když se o nás kdysi starali a v těžkých životních situacích projevovali mimořádnou statečnost a sílu? Je lepší uchovat si i ve vysokém věku jasné vědomí, intelekt a schopnost komunikace, ale být fyzicky bezmocný s vědomím vlastní nouze a závislosti na druhých? Nebo si zachovat aspoň částečnou pohyblivost, ale přijít o intelekt a duševní schopnosti, žít ve stavu zmatenosti a dezorientace, a nevědět o tom?

Helena popisuje případ své mnohem starší přítelkyně, která měla na starost devadesátiletou matku a stejně starou sousedku, matčinu kamarádku. Sousedka nemohla chodit, celé dny ležela, ale chlubila se, že jí zůstal rozum a schopnost číst knihy. Maminka té přítelkyně běhala občas po ulici jen v ponožkách a s představou, že musí nakoupit a uvařit, protože na ní leží chod domácnosti její zaměstnané dcery. Do bytu pouštěla kohokoliv, jednou dokonce dva estébáky. Pak se ze svého stavu nečekaně probrala, začala normálně komunikovat, ale zároveň pochopila, jak je na tom špatně, jak je závislá a jaké starosti s ní dcera má. Ta byla nakonec ráda, když matka upadla do původního stavu, protože toto přechodné procitnutí a uvědomění si skutečné situace bylo pro ni bolestné.

Ani jedna z korespondujících žen není věřící, přesto se nevyhnou transcendentním tématům a uznávají hodnotu a smysl víry, která rozjímáním o Kristově utrpení a smrti vede k přijetí těchto nevyhnutelných skutečností. Děti dříve mohly často vidět umírat členy rodiny, zatímco současná kultura nepovažuje bolest, smutek a úzkost za přirozené součásti života, snaží se je vytěsnit nebo potlačit antidepresivy.

Kniha upozorňuje zajímavou a čtivou formou na aktuální problém, s kterým jsme nebo budeme všichni konfrontováni - dokonce dvakrát. Poprvé v případě rodičů, podruhé v případě vlastním. Většina lidí se o stárnoucí rodiče postarat chce, ale často pociťují bezradnost a bezmoc. Občas se jedná o úkol přesahující možnosti a síly pečujících jednotlivců, kteří se mohou dostat do složitých situací a hmotné nouze. Nutno dodat, že současný společenský systém snahu pomáhat rodičům nejenže nepodporuje, ale spíše komplikuje.

Jiřina Šiklová: Matky po e-mailu (Kalich, Praha 2009)