Pedofilní kněží? Morální panika

Proč se dnes opět hovoří o pedofilních kněžích, s obviněními, které se vztahují na Německo, na osoby, které jsou blízké papeži a dokonce i na papeže samotného? Má k tomu sociologie co říct či by měla ponechat volné pole pouze novinářům? Věřím, že sociologie toho má mnoho, co může povědět a že by neměla mlčet ze strachu, že u někoho vzbudí odpor. Současná diskuze o pedofilních kněžích představuje ze sociologického hlediska typický příklad „morální paniky“. Tento termín se zrodil v sedmdesátých letech, aby vysvětlil jak se některé problémy stávají předmětem „sociální hyperkonstrukce“. Přesněji řečeno, morální panika byla definována jako společensky vykonstruovaný problém, pro který je charakteristické systematické zveličování reálných údajů, ať již v mediální reprezentaci či v politické diskuzi. Jako typické vlastnosti morální paniky se uvádějí další dvě: zaprvé, sociální problémy, které existují desetiletí, jsou v rámci novinářských a politických příběhů rekonstruovány jako „nové“ či jako v současné době údajně dramaticky rostoucí. Zadruhé, jejich společenský dopad je zveličován zjednodušujícími statistikami, které – ač nejsou potvrzeny vědeckými studiemi – přebírá jedno médium od druhého a mohou podněcovat dlouhodobě trvající mediální kampaně. Philip Jenkins zdůraznil úlohu „obchodníků s morálkou“ ve vytváření a správě morální paniky, jejichž cíle nejsou vždy zřejmé. Morální panika neslouží k dobru nikoho: zkresluje vnímání problémů a ohrožují účinnost opatření, které by ji měly vyřešit; a špatnou analýzu nemůže než následovat špatný zásah.

Morální panika zveličuje statistické rozměry vážných problémů

Chápejme to správně: morální panika zpočátku vychází z objektivních podmínek a reálných nebezpečí. Nevymýšlí si existenci nějakého problému, ale zveličuje jeho statistické rozměry. V sérii cenných studií samotný Jenkins ukázal, že problém pedofilních kněží je snad nejtypičtějším příkladem morální paniky. Jsou zde totiž přítomny dva charakteristické prvky: výchozí reálná fakta a jejich pozdější zveličování ze strany pochybných „obchodníků s morálkou“.

Především zde máme výchozí reálná fakta: existují pedofilní kněží. Některé případy jsou jak šokující, tak i nechutné a nakonec došlo k jejich odsouzení, samotní obvinění se nikdy neprohlásili za nevinné. Tyto případy – ve Spojených státech, v Irsku, v Austrálii – vysvětlují papežova přísná slova a jeho požadavek o omluvu obětem. I kdyby ty případy byly pouze dva – a je jich bohužel více – bylo by to i tak o dva případy příliš. Avšak v okamžiku, kdy žádat o odpuštění nestačí (třebaže je to ušlechtilé a vhodné), neboť je třeba zabránit tomu, aby se případy opakovaly, je důležité vědět, zda se jedná o případy dva, dvě stě či dvacet tisíc. A není bez významu vědět, zda je počet případů větší či menší mezi katolickými kněžími a řeholníky nežli mezi jinými kategoriemi osob. Sociologové jsou často obviňování, že pracují se studenými čísly a zapomínají, že za každým číslem se skrývá nějaká lidská bytost. Jenže čísla, i když sama o sobě nejsou postačující, jsou přesto nutná: jsou předpokladem každé adekvátní analýzy.

Americké statistiky
Abychom pochopili, jak jsme z tragické reálné skutečnosti došli až k morální panice, je tudíž nutné ptát se, kolik existuje pedofilních kněží. Nejširší souhrn dat byl nashromážděn ve Spojených státech, kde si v roce 2004 Biskupská konference objednala nezávislou studii u John Jay College of Criminal Justice na City University of New York , která není katolickou univerzitou a je všeobecně uznávána za nejautoritativnější akademickou instituci ve Spojených státech v oblasti kriminologie. Tato studie nám říká, že od roku 1950 do roku 2004 bylo obviněno 4.392 amerických kněží (z celkového počtu 109.000) ze sexuálních vztahů s mladistvými. Z nich byla občanskými soudy odsouzena o něco více než stovka kněží. Nízký počet odsouzených ze strany státu nachází svůj důvod ve více faktorech. V některých případech skutečné či domnělé oběti obvinily již zesnulé kněze či případy již byly promlčeny. V jiných případech zase kanonickému obvinění a trestu neodpovídá porušení žádného světského zákona, jako tomu bylo v některých amerických státech v případě kněží, kteří měli vztah s mladistvými, kteří se vztahem souhlasili a bylo jim více než šestnáct let. Existuje však také mnoho křiklavých případů nespravedlivě obviněných kněží. Počet těchto případů dokonce velmi vzrostl v devadesátých letech, kdy některé právnické firmy pochopily, že mohou vytěžit milióny za transakce vzniklé na základě pouhého podezření. Apely na nulovou toleranci jsou opodstatněné, neměla by však existovat žádná tolerance ani pro ty, kdo nespravedlivě obviňují nevinné kněze. Podotýkám ještě, že pokud jde o Spojené státy, čísla by se příliš nezměnila, pokud bychom do statistiky zahrnuli období 2002-2010, neboť již studie John Jay College poznamenává, že od roku 2000 dochází k „velmi výraznému poklesu“ případů. Nových případů vyšetřování bylo málo a odsouzení ještě mnohem méně, díky přísným opatřením, které přijali jak američtí biskupové, tak i Svatý stolec.

Říká nám studie John Jay College, jak si ostatně můžeme často přečíst, že čtyři procenta amerických kněží jsou „pedofilové“? V žádném případě. Podle tohoto výzkumu se 78,2 procent obvinění týká mladistvých, kteří překročili pubertu. Mít sexuální vztah např. se sedmnáctiletou dívkou jistě není nic hezkého, o to více pro kněze, nejedná se však o pedofilii. Počet kněží obviněných ze skutečné pedofilie ve Spojených státech je 958 v průběhu 52 let, 18 každý rok. Rozsudků bylo celkem 54, o málo více než jeden za rok.

Situace v Irsku
Počet trestních rozsudků v případě kněží a řeholníků v jiných státech je obdobný jako ve Spojených státech, třebaže pro žádný z nich nemáme k dispozici úplnou studii podobnou té, kterou vypracovala John Jay College. Často se cituje řada vládních zpráv v Irsku, která přítomnost sexuálního zneužívání v internátech a sirotčincích (chlapeckých), které spravují některé diecéze a řády, definuje jako „endemickou“; a neexistují pochybnosti, že k případům sexuálního zneužívání mladistvých, někdy i velmi závažným, v této zemi skutečně došlo. Systematické odhalování těchto vztahů kromě toho ukazuje, že mnohá obvinění se týkají použití přehnaných či dokonce násilných trestů. Takzvaná Ryanova zpráva z roku 2009 – která si nebere vůči katolické církvi servítky – založená na výzkumu 25.000 studentů a chovanců internátů, nápravných zařízení a sirotčinců, ve zkoumaném období hovoří o 253 obvinění ze sexuálních obtěžování ze strany chlapců a 128 případech obvinění od dívek, které se všechny netýkají kněží, řeholníků či řeholnic, majících různou povahu a závažnost a velmi zřídka se týkajících dětí v prepubertálním věku; obvinění které ještě řidčeji vedly až k odsouzení.

Polemiky posledních týdnu: Německo a Austrálie
Polemiky těchto posledních týdnů, které se týkají Německa a Austrálie, ukazují jednu klasickou vlastnost morální paniky: jako „nové“ se prezentují události, které se udály před mnoha lety, v některých případech před více než třiceti lety, některé již známé. Skutečnost, že se na prvních stránkách novin prezentují události (zvláště pokud se jedná o Bavorsko, odkud pochází papež), které pocházejí z osmdesátých let, jako by se jednalo o události, ke kterým došlo včera, a že z nich povstávají vášnivé polemiky se soustředěnými útoky, které každý den ukřičeným stylem oznamují nové „objevy“, dobře ukazuje, že morální panika je „obchodníky s morálkou“ podněcována organizovaným a systematickým způsobem. Případ, který – jak uvádějí některé noviny– „se týká papeže“ je dokonce učebnicový. Jedná se o případ zneužívání z roku 1980 v Mnichovské diecézi v Bavorsku, ve městě Freisingu, jehož byl současný papež arcibiskupem. Případ se objevil v roce 1985 a byl souzen německým soudem v roce 1986, který mimo jiné potvrdil, že rozhodnutí přijmout do arcidiecéze příslušného kněze nepřijal kardinál Ratzinger a dokonce o něm ani nevěděl, což ve velké diecézi s rozsáhlou administrativou není tak zvláštní.

Skutečné otázky, příčiny a prevence

Skutečnou otázkou by mělo být, proč se nějaký německý deník rozhodl případ znovu otevřít a vyjít s ním na první stránce dvacet čtyři let po rozsudku. Nepříjemnou – protože její vyslovení vypadá jako obrana a obětím nepřináší žádnou útěchu – avšak důležitou otázkou je, zda být katolickým knězem je stavem, který s sebou nese riziko pedofilie či sexuálního zneužívání mladistvých (tyto dvě skutečnosti, jak jsme viděli, spolu nekoincidují, protože ten, kdo zneužívá šestnáctiletou dívku není pedofil) vyšší nežli ve zbytku populace. Odpovědět na tuto otázku je velmi důležité pro odkrytí příčin tohoto fenoménu a tudíž pro jeho prevenci. Podle Jenkinsových výzkumů, pokud porovnáme katolickou církev ve Spojených státech s hlavními protestantskými denominacemi, zjistíme, že přítomnost pedofilů je mezi protestantskými pastory, v závislosti na konkrétní denominaci, dvakrát až desetkrát vyšší nežli mezi katolickým klérem. Otázka je důležitá, protože ukazuje, že problémem není celibát: většina protestantských pastorů je ženatých. Ve stejném časovém období, ve kterém byla stovka amerických katolických kněží odsouzena za sexuální zneužívání mladistvých, se počet učitelů tělocviku a trenérů mládežnických sportovních týmu (opět ve většině případů ženatých), odsouzených jako vinných ze stejného zločinu, blížil k šesti tisícům. Další příklady by mohly následovat, nejenom ve Spojených státech: zvláště podle pravidelných zpráv americké vlády nepocházejí dvě třetiny sexuálního obtěžování od cizích osob či učitelů a vychovatelů – včetně katolických kněží a protestantských pastorů – ale od rodinných příslušníků: nevlastních otců, strýců, bratranců, bratrů a bohužel také rodičů. Podobné statistiky platí pro mnohé další státy.

Třebaže to není příliš politicky korektní, máme zde jeden zvláště významný údaj: více než 80 procent pedofilů jsou homosexuálové, muži, kteří zneužívají chlapce. A abych opět citoval Jenkinse, více než devadesát procent katolických kněží odsouzených za sexuální zneužívání mladistvých a z pedofilie jdou homosexuálové. Pokud se v katolické církvi skutečně vyskytl nějaký problém, potom to nebyl celibát, ale jistá tolerance homosexuality v seminářích, zvláště v sedmdesátých letech, kdy byla vysvěcena naprostá většina kněží, kteří byli posléze odsouzeni za obtěžování. Jedná se o problém, který Benedikt XVI neúprosně odstraňuje. Poněkud obecněji, návrat k morálce, asketické disciplíně, k meditaci o pravé a důležité povaze kněžství představuje pravý a konečný lék na skutečné tragédie pedofilie; i k tomu má přispět Kněžský rok.

Ve srovnání s rokem 2006, kdy BBC vysílala bulvární dokument irského poslance a homosexuálního aktivisty Colm O’Gormana, a rokem 2007, kdy Santoro představil jeho italskou verzi v pořadu Annozero, nedošlo k ničemu zvlášť novému, s výjimkou zvýšené přísnosti a ostražitosti církve. Bolestné případy, o kterých se v těchto týdnech nejvíce hovoří, nejsou vždy vymyšlené, spadají však do období před dvaceti a dokonce i třiceti lety.

Jaké jsou plány obchodníků s morálkou?

Cosi nového zde přece jen snad je. Proč v roce 2010 znovuotevírat staré a často již známé případy, den co den, napadajíce stále bezprostředněji papeže, což, když uvážíme velkou přísnost kardinála Ratzingera, nyní Beneditka XVI. v této oblasti, je útok velmi paradoxní? „Obchodníci s morálkou“, kteří organizují tento útok, mají plán, který se stále více vyjasňuje a jehož hlavním cílem zcela jistě není ochrana dětí. Četba některých článků nám ukazuje, že v předvečer politických, právních a také voličských rozhodnutí, které takřka všude v Evropě a ve světě zpochybňují podávání tablety RU486, euthanasii, uznávání homosexuálních svazků, ve kterých se pozvedá hlas prakticky pouze církve a papeže, aby chránil život a rodinu, se mocné lobby pokoušejí preventivě tento hlas zdiskreditovat prostřednictvím hanebné a dnes bohužel velmi snadné pomluvy, že církev podporuje či toleruje pedofilii. Tato více či méně zednářská lobby ukazuje děsivou moc technokracie zmiňovanou rovněž samotným Benediktem XVI. v encyklice Caritas in veritate, a potvrzuje obvinění, která vůči „skrytým plánům“ vznesl Jan Pavel II ve svém poselství pro Světový den míru v roce 1985 (poselství z 8. 12. 1984) a které, společně s „veřejně odkrytými“ plány „směřují k podrobení všech národů a vládních systémů, ve kterých Bůh nemá místo“.

Skutečně žijeme v temné době, která nám připomíná proroctví velkého katolického myslitele z 19. století Emiliana Avogarda della Motta (1798-1865), podle kterého bude po zkáze, způsobené ideologií laicismu, následovat skutečná „démonolatrie“, která se bude projevovat především útokem na rodinu a skutečné chápání manželství. Znovu poukázat na sociologické poznatky o morální panice v případě kněží a pedofilie samo o sobě problémy neřeší a ani nezastaví lobby, může ale představovat alespoň malý a patřičný projev pocty velikosti církve a papeže, zraněných a pomlouvaných, protože o životě a rodině se nesmiřují s mlčením.

Massimo Introvigne je italský sociolog náboženství, autor desítek knih a odborných článků ze sociologie náboženství. Je hlavním autorem Enciclopedia delle religioni in Italia, zakladatelem a ředitelem mezinárodního Center for Studies on New Religions (CESNUR) kde byl v italštině publikován i tento článek a členem ediční komise Interdisciplinary Journal of Research on Religion.

Překlad: David Černý, mezititulky redakční, foto: ilustrace k italskému originálu textu