S turbany a holemi proti demokracii a laickosti?

Počet rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkajících se nošení náboženských symbolů na veřejnosti v poslední době výrazně narůstá. Tento trend poměrně věrně odráží „boj o veřejnou sféru“ posledních desetiletí. Zatím posledním případem je Ahmet Arslan a další v. Turecko týkající se 127 Turků, kteří se 20. října 1996 pokojně shromáždili před jednou z ankarských mešit k náboženskému obřadu.

Pravda, shromáždění před největší ankarskou mešitou Kocatepe asi nebylo něčím zcela „běžným a obyčejným“. Příslušníci náboženské skupiny Aczimendi tarikatı přišli tak, jak je pro ně typické: v černé tunice, s turbanem a v ruce hůl. Tento způsob odívání symbolicky odkazuje k prorocké tradici, především pak k proroku Mohamedovi. Vzhledem k tomu, že se tato nepřehlédnutelná skupina mužů vydala na cestu městem a způsobila několik incidentů, došlo k jejich zadržení.

2. prosince 1996 proti nim byla vznesena obžaloba na základě zákona o boji proti terorismu. Byli předvoláni k soudu, kam se 8. ledna 1997 dostavili ve svých náboženských úborech. Byli požádáni o sundání pokrývek hlavy na znamení vyjádření respektu. Uposlechli však pouze 3 z nich (ale nijak to dotyčné trojici ve výsledku nepomohlo). Bylo proti nim vzneseno obvinění na základě zákonů č. 671 z roku 1925 a č. 2596 z roku 1934, které upravují nošení pokrývek hlavy a náboženských úborů na veřejnosti mimo náboženské obřady.

17. března 1997 byli podle uvedených dvou zákonů odsouzeni k trestu odnětí svobody na 2 měsíce, který byl následně zmírněn na pokutu ve výši 300 000 tureckých lir (v té době asi 2,4 $). Tato ve výsledku poměrně symbolická sankce byla uložena za delikt, kterého se dopustili v období od 20. října 1996 do 10. ledna 1997 (tedy nikoliv pouze za vyjádření neúcty k soudu). Proti danému rozhodnutí použili neúspěšně všech dostupných opravných prostředků.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí tureckých soudních orgánů, protože v trestu za nošení náboženských symbolů spatřovali neoprávněný zásah do jejich svobody náboženského projevu, a tudíž porušení čl. 9 Evropské úmluvy o lidských právech.

Turecká vláda nesouhlasila s tím, že by došlo k odsouzení stěžovatelů na základě jejich náboženského přesvědčení. V tom, že se dostavili před soud v oblečení charakteristickém pro sektu snažící se zavést právo šaría a zrušit tureckou demokracii, spatřovala úmysl strhnout na sebe pozornost a narušovat průběh soudního řízení. Podle vlády měla opatření přijatá tureckými orgány za cíl vynutit respektování principů demokracie a laicity (laïcité), zabránit provokacím, proselytismu a propagandě a v neposlední řadě pak chránit veřejný pořádek, bezpečnost a práva a svobody druhých.

Evropský soud pro lidská práva tuto argumentaci turecké vlády nepřijal. Usoudil, že stěžovatelé byli potrestáni nikoliv pro pohrdání soudem, ale pro způsob oblékání na veřejnosti. Soud dále poznamenal, že je třeba daný případ posuzovat podle čl. 9. Úmluvy, neboť dotyčné osoby patřily k náboženské skupině Aczimendi, která takový způsob odívání od svých členů vyžaduje, a byly tak oblečeny kvůli účasti na náboženském obřadu. 

Došlo tedy k zásahu do svobody myšlení svědomí a náboženského vyznání. Podle ustálené judikatury Soudu bylo třeba odpovědět na 3 otázky: (1) zda se tento zásah uskutečnil v souladu se zákonem, (2) jestli sledoval legitimní cíl a (3) zda byl nezbytný v demokratické společnosti.

Ačkoliv stěžovatelé zpochybňovali předvídatelnost sedmdesát let starých zákonů, které nebyly dlouho aplikovány, Soud se nepouštěl do podrobného rozboru otázky zákonnosti daného zásahu. Pokud jde o druhou otázku, připustil, že dotčený zásah mohl naplňovat legitimní cíl spočívající v udržení veřejné bezpečnosti, ochraně veřejného pořádku a ochraně práv a svobod druhých.

Zbývalo zhodnotit nezbytnost daného zásahu v demokratické společnosti. Soud poznamenal, že dotčené osoby byly běžnými občany, takže na ně nebylo možné aplikovat žádné speciální požadavky (jako na úředníky veřejné správy, učitele a podobné kategorie); tím došlo k vyloučení možnosti aplikace velké části předchozí judikatury, ve které byla státům ponechána poměrně široká možnost upravit zacházení s vybranými skupinami občanů podle svého uvážení. Soud dále zhodnotil, že předložené dokumenty neobsahují nic konkrétního, pokud jde o možný nátlak na druhé, proselytismus či ohrožení veřejného pořádku.

Vzhledem k tomu, že turecká vláda nedokázala svá tvrzení o výše uvedených hrozbách podložit konkrétními důkazy, rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že zásah do náboženské svobody stěžovatelů byl neoprávněný a došlo tak k porušení čl. 9 Evropské úmluvy o lidských právech. Pokud jde o finanční kompenzaci, soud uložil Turecku zaplatit soudní výlohy stěžovatelů v souhrnné výši 2 000 € a dále každému stěžovateli 10 € jakožto náhradu škody (poměrně levné vypořádání způsobené nepředložením dostatečné dokumentace tentokráte ze strany stěžovatelů).

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je poměrně stručné a zakládá se na jeho konstantní judikatuře. Neobsahuje příliš nových podnětů, což je především zásluha turecké vlády, která si nedala příliš práce s ospravedlňováním rozhodnutí svých orgánů a ve své argumentaci se omezila na obecné proklamace a mantry typu „demokracie“, „laický charakter státu“, „ochrana veřejné bezpečnosti“ nebo „ochrana práv druhých“. 

Ačkoliv jí takové zdůvodňování v minulosti často procházelo, je třeba hodnotit pozitivně skutečnost, že Soud ve vztahu k vládám „přitvrdil“ a vyžaduje od nich konkrétní doklady pro klíčová tvrzení. Jen takovým způsobem je možné zodpovědně chránit náboženskou svobodu jednotlivců a vyvažovat ji se zájmy chráněnými státem.